„Už sem zase leze ten starej legenda!“ Jiří Suchý devadesátiletý v rozhovoru s Alešem Cibulkou
Kolegové novináři mi jistě potvrdí, že „ukořistit“ Jiřího Suchého na rozhovor k jeho devadesátinám je prostě zázrak. To bych snáze získal interview s Meryl Streepovou! Mít nabitý diář tak jako on ve svých letech, nespím hrůzou, jestli to všechno zvládnu. Jsme na pražské Ořechovce, sedíme na zahradě jeho vily a já mám dechberoucí možnost ptát se na cokoli. Nezajímá mě to, co se dočtete v čítankách. Vzniklo tak naprosto obyčejné, všední, prosté povídání. S legendou.
Zažívám teď něco, co jsem ještě nezažil. Být s hvězdou vašeho formátu v den jejích kulatin. Vlastně jsem to už jednou okusil, to když slavila Eva Pilarová. Té ale bylo „jenom“ osmdesát. Jaká je ta devadesátka? Je to hezký pocit?
Ne! Je to hrozný, poněvadž veškerá média, i ta, která si mě devadesát let ani nevšimla, tak se najednou hlásí. Mám současně tři výstavy, dotočil jsem celovečerní film, v divadle nás čekají čtyři premiéry. Sesypalo se toho na mě tolik! I proto jsem se trochu zdráhal, když jste se ozval, ale pak jsem neodolal. Říkal jsem si, že vám to nemůžu odmítnout, protože vy jste slušnej člověk.
To je pro mě velká pocta, děkuju! Omlouvám se za tu otevřenost, ale ten kalup, ten jste si přece zavinil sám – nemáte být legenda!
To víte, já jsem prostě vůl. To jsem si spískal už tím, že jsem se narodil. Ale to já jsem nechtěl, to si vymysleli rodičové. 1. října 1931 tady byl najednou Jiříček – ti koukali! Navíc, víte, co je kolem těch narozenin hrozný? Všude mě chválí. A já nikdy nevím, jak se mám tvářit. Proto nemám rád, když mě někdo chválí a vynáší do nebe, protože mám pocit, že mám při tom výraz idiota, který se usmívá, nemyslí to upřímně a je to na něm vidět.
Dobře, já vás teda schválně nebudu chválit, abych vás nedostal do rozpaků. Tak já se začínám ptát, ano?
Počkejte ještě, já vám musím říct, že máte krásnou košili!
Chcete ji? Já vám ji klidně dám k narozeninám.
To ne, to bych se na ni nemohl dívat. Když ji máte na sobě vy, tak můžu. Já to popíšu, jo? Vážení, pan Cibulka má na sobě krásnou košili a jsou na ní malinký psací stroječky. Jeden krásnější než druhej. Červený, modrý, zelený…
Tak teď jsem v rozpacích zase já a nevím, jak se mám tvářit. Tak budu chválit: uvědomujete si vůbec, jak jste výjimečný? V české kultuře přece není jiný člověk, který by vám byl roven. Mám na mysli to, co jste napsal, natočil, nazpíval, namaloval. A nejen u nás, i v evropském a světovém měřítku.
Já vím, že mi hned tak někdo není roven co do množství. Co do kvality, to už je jiná otázka. Myslím, že jsem toho opravdu nasekal hrozně moc. Nevím, jak je to možné. Je to asi tím, že jsem workoholik, a to je, prosím, nemoc. Já se tím nechlubím, poněvadž já tím trpím, protože neumím odpočívat. A tak rád bych! Když už mám konečně šanci odpočívat, tak jsem hned nervózní a musím jít něco dělat. Je to nemoc.
Čtěte také
Ani v těch devadesáti si člověk neodpočine? Opravdu nejsou chvíle, kdy si řeknete, že už jste vlastně všechno udělal a že můžete v klidu spát na vavřínech?
Už bych mohl jít pomalu do důchodu, viďte? Bohužel mi to ale není dopřáno. Teda takhle, kdybych se vykašlal na divadlo, asi by se každý den objevily nějaké volné hodiny. Ale co bych s nimi dělal, to opravdu nevím. Taky si říkám, že když je Semafor prosperující podnik, proč bych měl končit? Když jsem začínal a hráli jsme třeba Jonáše, a ten už měl víc než dvě stovky repríz, tak už jsem do divadla chodil s takovým odporem, že jsme to představení raději stornovali. Jan Werich mi to tenkrát vyčítal a říkal, že dokud to baví diváky, tak se prostě musí hrát, i kdyby to mělo být třeba tisíc repríz. Skončit je prý neprofesionální. Dneska už bych to neudělal. Navíc jsou na tom závislí herci, technici, kancelářské síly – a taky uvaděčky!
Takže vy cítíte zodpovědnost i za šatnářky divadla Semafor? Říkáte si, že nemůžete skončit, protože co by dělali chudáci diváci…
…jo, to je pravda, vidíte, na ty jsem zapomněl!
A není to tedy trochu nesvoboda, být tou „žijící legendou“?
Je to trochu nesvobodné. Navíc mě děsí ta představa, že si lidé říkají: „Hele, už sem zase leze ten starej legenda!“
Uvědomuje si vůbec legenda, jak je pro moderátora složité připravit si takové otázky, které by vás bavily? Vy se na mě přesně jako teď upřeně podíváte a já ve vašich očích vidím, že si říkáte: „Na co on se zase bude ptát…“ Vy to máte jednoduché, vy jste legenda, ale co my – moderátoři!
No tak s tím si hlavu nelámu, to je váš problém, jak se z toho vykroutíte.
Evu Pilarovou už jsem tu zmínil jednou. Neměla ráda, když se jí neznalý reportér zeptal, jak začínala, a ona musela po tisící vyprávět historku o tom, jak jste ji vzali do divadla kvůli jejím krásným nohám. Kterou otázku nemáte rád vy?
Jak jsem začínal! Opravdu. O tom, jak jsem se seznámil se Šlitrem, vyprávím už přes půl století. Já si ale říkám, že není povinnost to vědět. Novinář má právo zeptat se, na co chce. A já mu můžu neodpovědět. Ale já mu stejně odpovím.
Je vám devadesát, tak bychom asi měli u té příležitosti udělat „bilanční rozhovor“. Netušíte, prosím, co to vlastně je?
To je, když člověk probere úspěch za úspěchem, průser za průserem. No prostě všechno, co se za jeho život událo. To bychom tu ale byli hodně dlouho, protože já už nejsem mlád.
Chápu, takže bilanční rozhovor by měl začínat otázkou, jak jste začínal, ne?
(smích) Tím mě netrapte!
Když to otočím, je nějaké téma, o kterém mluvíte rád?
Nejraději odpovídám na otázky, co právě chystáme v divadle, protože to je zároveň reklama. A jakožto šéf divadla mám zájem, aby to vědělo co nejširší publikum. O tom se rozhovořuju ochotně a rád.
Pane Suchý, aby si to čtenáři dovedli představit: sedíme na zahradě vašeho domu na pražské Ořechovce, kolem jezdí jedna sanitka za druhou, protože nedaleko je Vojenská nemocnice…
…to je zajímavý, protože mě vezla sanitka už několikrát a pokaždé mi ji zavolala Jitka Molavcová. Aniž bych o to požádal! Ona je taková starostlivá, a jakmile se mi udělá hodně zle, už volá sanitku. To je zajímavé, že ona je vždycky při tom! Je hrozně obětavá, pak chodí do nemocnice a nosí mi banány…
Dá se vůbec tenhle váš obdivuhodný vztah nějak popsat? To už je přece víc než manželství, ne?
S Jiřím Šlitrem jsme hráli na divadle osm roků, s Jitkou jednapadesát. A představte si, že jsme se za ty roky nikdy nepohádali.
To se mi nechce věřit, to přece není normální!
Je to fakt, to už je do Guinnessovy knihy rekordů. My máme takové povahy, že ke štěstí nepotřebujeme konflikt. Když už by k němu mělo dojít, protože máme třeba na něco jiný pohled, tak jeden z nás ustoupí a je to v pořádku. Nebylo mezi námi hněvu.
Kdo z vás dvou častěji ustupuje?
Co já vím, tak ustupuju já, ale Jitka by vám určitě řekla, že ona. Kolikrát to člověk ani nemusí vědět, že ustoupil.
Víte, co si nedokážu představit? Jak to vypadá, když máte večer představení a sejdete se s Jitkou v divadle. Jak se spolu vítáte po tom společném půlstoletí?
Buď se pozdravíme, a někdy, když třeba někdo přijde na poslední chvíli, tak se vidíme až na jevišti. Tam už se před diváky nemůžeme zdravit, to by bylo divný. Většinou na sebe před představením aspoň mrkneme, ale někdy na to prostě není čas a pozdravíme se až o přestávce.
Jako milovník Semaforu musím říci, že tohle místo, kde jsme se sešli, je pro mě magické. Na vaší zahradě! Tohle je tedy ten dům, před kterým jste se naposledy viděl s panem Šlitrem, když přivezl vašemu synovi ten komiks?
Ano, ano. Ten dopis, to vám bylo zajímavé. Jiří Šlitr měl vždycky takový ostych před dětmi. Já mám pocit, že malých dětí se dokonce trochu bál. Já to mám taky. Když jsou hodně malé, tak nevím, jak s nimi zacházet, a jsem v rozpacích. Jiří Šlitr byl stejný případ. Nechci říct, že by se dětem vyhýbal, ale prostě s nimi nenavazoval kontakt. Mému Kubovi bylo sedm a stala se neskutečná věc. Jel jsem domů, vjel jsem do téhle naší ulice a on od nás zrovna odjížděl. Když jsme se míjeli, on zastavil, já taky a já se ptal: „Ty mě sháníš?“ A on na to jen: „Máš to v kastlíku!“ A odjel. To byla poslední slova, která jsem kdy od něj slyšel. Šel jsem ke schránce a skutečně, byl tam dopis mému synovi, který velmi pečlivě napsal a ilustroval. Sedm stránek. To bylo gesto, které jsem od něj nečekal.
Je tahle dávná historie pořád živá, nebo se už malinko ztrácí v mlze? Jiří Šlitr odešel 26. prosince 1969…
Ztrácí se. Ale víte, co je zvláštní? Nějaká taková divná vzpomínka, třeba z mého dětství, se najednou vynoří. Může být stará i osmdesát nebo pětaosmdesát let. Nevím, jak je to možné, ale ona v tom mozku pořád je! Najednou si třeba začnu zpívat písničku, kterou mi zpívala maminka, když jsem byl malej, a žasnu, kde se to v tý hlavě objevilo.
Tak schválně, jaká je vaše vůbec nejstarší vzpomínka?
Já vám ji řeknu, ale nikdo mi ji nechce věřit. Já ale vím, že je to pravda. Bylo mi tak půldruhého roku a pil jsem z flašky s dudlíkem. Ta flaška byla taková plochá a měla na sobě takový ty plastický čísla. Tenkrát jsem samozřejmě ještě nevěděl, že jsou to čísla. Maminka mi dávala do mlíka piškoty, takže to bylo takový hustší, a protože ta dírka v dudlíku byla moc malinká, dvakrát do dudlíku stříhla a vystřihla tam takovej malej trojúhelníček. A já si pamatuju, jak jsem si s tím prostřiženým trojúhelníčkem jazykem hrál. Tak si představte, že tohle je moje první vzpomínka. Ona tam v tý palici je a já nevím, jak je to možný. Freud by nám to vysvětlil.
Když jsme u těch vzpomínek – sedíme tu na vaší zahradě, kousek od nás je ohniště, pečlivě připravené dřevo, kdy naposledy jste si tady opékal buřty?
No, já myslím, že je to takových… čtyřicet let.
Čtěte také
Počkejte, já myslel, že řeknete maximálně před rokem nebo dvěma…
Já sem na tu zahradu moc nechodím. Tu obhospodařuje můj syn, který bydlí o patro níž, a má k ní tudíž blíž. Když si jdu během práce vydechnout, jdu na támhleten balkon. Tam mám kytičky, to je taková moje minizahrádka. Já jsem hrozně rád, že jste mě sem vytáhl. Koukám, jaké to tady je, a doslova čumím!
Jak nákladný je život legendy? Předpokládám, že obědváte minimálně kaviár na stříbře…
Abych řekl pravdu, tak někdy vůbec neobědvám. A někdy taky snídám až večer. Už několikrát se mi to v tomhle období stalo. Vůbec nemám čas jíst, takže se odbývám. Ale zhruba jednou za deset dní jdeme s Jitkou na pracovní oběd do té nejluxusnější restaurace, dám si výborný oběd a to strádání si vynahradím. Jinak k snídani mi stačí dva rohlíky, romadur a čaj. Někdy snídám rohlíky s paštikou a k obědu mám pak rohlíky se sýrem. Můžu vám ale prozradit, co mi chutná úplně nejvíc, co je moje opravdu nejoblíbenější jídlo – knedlíky s vajíčkem. Ty miluju. K tomu kyselé okurčičky a ještě kyselé mléko, kefír. Teď jsem na to dostal chuť a myslím, že mám v mrazáku knedlík. Joj, to bude narozeninový oběd!
Co všechno ještě potřebujete stihnout? Co všechno máte v hlavě, co je potřeba napsat, namalovat…
Vím přesně, co bych ještě rád stihl a udělám všechno pro to, aby se to podařilo. Já jsem si naplánoval, že abych to všechno stihl, musím tady být do sto šesti let. To není nic tak nesplnitelného. Můj vzor Johannes Heesters, německý herec holandského původu, který za protektorátu hrál ve všech možných revuálních filmech, ten, když mu bylo sto šest, tak udělal turné po celém Německu. One man show. Zemřel ve sto osmi. Tak jsem si řekl, že bych mohl být jako on.
Teď mi došlo, že tenhle nás bilanční rozhovor vlastně děláme hodně předčasně!
(smích) To ano!
Celý rozhovor s Jiřím Suchým si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Jiří Suchý oslavuje 91. narozeniny
Jiří Suchý má 91. narozeniny. Před více než 60 roky nazpíval svou vlastní píseň, která od té doby patří do pokladnice české populární hudby.
-
„Mládí pomalu odchází, vždyť za 14 let mi bude 100,“ komentuje ocenění Forever Young Jiří Suchý
Cenu Forever Young si do Mostu na divadelní festival pro diváky mladé nejen věkem přijel převzít básník a herec Jiří Suchý. „Samozřejmě, že se cítím mladý,“ prohlás...
-
Jiří Suchý je absolutním vítězem dalšího ročníku rozhlasové ankety Šarmantní osobnost roku
V anketě Českého rozhlasu Šarmantní osobnost roku hlasujete už 24 let. Jejími vítězi staly osobnosti jako Zdeněk Svěrák, Karel Gott, nebo vloni profesor Pavel Pafko.
