Uvažování o moudrosti rostlin

Nicméně můžeme uvést řadu příkladů, jež svádějí k představě, že se v říši rostlin setkáváme s rafinovanými a promyšlenými postupy a jednáním, například způsoby rozmnožování rostlin, kdy dochází ke spojení samičího vajíčka a samčího pylového zrnka. Některé rostliny přitom spoléhají na přesun pylu větrem, jiné vodou, většina pak na spoluúčast živočichů, zpravidla hmyzu, ale i ptáků, drobných savců, nebo dokonce netopýrů. Těm je jako lákadlo nabízen sladký květní nektar, což je jistě rafinované.

U živočichů jsou známy různé předsvatební rituály včetně lákání barvami, vůněmi, zvuky a pohyby. A není snad vytváření květů rostlin svým způsobem rovněž předsvatební rituál? Barva a vůně květů láká a slibuje, konstrukce květů pomáhá žádoucímu opylovači a nevhodného omezuje. Barevné směrovky uvnitř květu ukazují cestu k cíli, pevné a vhodně uspořádané plochy jsou pomocné konstrukce. Některé květy se otevírají ve dne, jiné v noci, jindy se dokonce květ zavře, opylovače uvězní a počká, až dojde k oplodnění, a pak past otevře. Jiné jsou vybarveny tak, že vysílají burcující signály v námi neviditelné části světelného spektra. Zatímco většina květů voní, jsou i takové, jež ohavně zapáchají, a to proto, že pro oplodnění potřebují jen určité druhy živočichů.

Podívejme se na výživu rostlin. Většina jich roste volně na půdních substrátech vytvořených rozpadem různých hornin a z nich čerpá svými kořeny látky potřebné k existenci. Známe však i chytré rostliny, které se potřebují trochu přiživit, protože se jim určitá složka nedostává, například dusík. Lapají proto hmyz, který usedne při shánění potravy na listy, kde ulpí a je následně stráven. Vrcholem pak jsou svěrací kazajky listů některých masožravých rostlin, jež se po dosednutí hmyzu těsně sevřou. A co lahvovité listy, z nichž nemůže uniknout nejen hmyz, ale ani vniknuvší drobný savec? Parazitující rostliny dospěly k rozhodnutí, že je snadnější živit se na cizím, přestože taková záraza, kokotice nebo některá orchidej má kolem sebe jistě dost živin. Není to jejich mazanost a chytristika? Kdož ví...

Také s plody a semeny jako pokračovateli existence se dějí zajímavé věci, aby bylo zabezpečeno co nejrozsáhlejší šíření toho kterého druhu. V prvé řadě tuto snahu prokazuje velká většina druhů, a proto mají plodů a tedy i semen obvykle velmi mnoho. Tady se vtírá kacířská myšlenka, že snad předem vědí, jak málo semen nalezne vhodné podmínky ke klíčení, a proto - jistota je jistota.

O vlastní šíření semen je postaráno mnoha způsoby. Roznáší je vítr i voda, ve svých útrobách ptáci a všichni býložravci, drobní i ti největší, aby je nakonec nestrávená někde odložili. Roznáší je hmyz, odnášejí je drobní živočichové do svých skladů a zásobáren. Některé plody jsou štětinaté a chlupaté a zvěři se přichycují na srst i peří a někde odpadají. Roznášejí je ptáci na nohách i zobácích. Existují rostliny, které svá semena rozstřelují do okolí, známe rafinovaná semena, jež se pro jistotu zavrtávají do země. Existuje tedy řada mechanismů, o nichž se dá prohlásit, že jsou bezesporu chytré.

Pozorování naznačují, že se rostliny dovedou i "nenávidět". Severoameričtí farmáři zjistili, že rajčata nemohou úspěšně růst v blízkosti ořešáků, protože jim vadí dosud neznámé látky vylučované stromem z kořenů. Obdobně agresivní je i náš akát trnovník. Méně známé je to o australských eukalyptech, tam je ale důvodem vyčerpávání vody. Podobné "nenávisti" bývaly pozorovány odedávna, jak dosvědčuje třeba starý Mathioliho Herbář. Rostliny a z nich především stromy se dovedou bránit a naopak být útočnými. Každému z nich je lhostejné, kdo mu odebírá vodu pod zemí a světlo nad zemí. Ve změti kořenů probíhá trvalá bitva a ve spletenci listů v korunách se pak odehrává stálá tlačenice o výhodnou polohu. Slabší prohrává, i když je příslušníkem vlastní rodiny. Stromy dovedou být velkými sobci a někdy nedovolí ani tomu nejobyčejnějšímu plevelu, aby se pod nimi uchytil. Známe to z jehličnatých lesů. V listnatých lesích došlo ale ke kompromisu. Ty malé drobné rostlinky se musely spokojit s jarním časem, kdy se projeví kvetením v celé své kráse, a pak se zdánlivě ztratí. To jenom ustoupily těm velikánům, aby se i oni mohli uplatnit.

Je to snad moudrost těch jarních krasavců, nebo to byla během dlouhých věků poznaná nezbytnost? Představa o jejich moudrosti je opět velmi lákavá. Stromy dovedou vnímat blížící se konkurenci. Pigmenty citlivé na dlouhovlnné sluneční záření ohlašují rostlině změny v poměru červené a infračervené složky spektra. Pokles červeného podílu svědčí o hrozícím nebezpečí - v blízkosti je něco, co začíná stínit.

Zcela jiné povahy je schopnost rostlin bránit se napadení a dokonce o tom informovat své okolí. Napadené rostliny mohou do vzduchu uvolňovat určité chemické látky, jež dokáží druhé varovat. Ty pak umějí ve svých tkáních vyprodukovat sloučeniny, které jsou například pro útočící hmyz nechutné. Nejde však jen o hmyz. Antilopami okusované akácie uvolňují do vzduchu etylen. Ten se šíří do okolí a sousedé pak začnou vytvářet tříslovinu, která je pro zvířata nechutná.

V závěru si všimneme paměti rostlin. Tu mají uloženu ve svých genech, a proto naše listnaté stromy "vědí", že každého podzimu musí shodit listy. Mají zaznamenánu průměrnou délku denního slunečního svitu a můžeme je ošidit světlem pouličních lamp. Současně ale mají zaznamenánu i teplotu vzduchu, a počne-li se snižovat, je to povel doplňující nebo násobící světelné podněty. Opak nastává zjara. Proto třeba předčasné oteplení je povelem k rozvinutí aktivity, které může následující mrazík pěkně ublížit. Paměť je v podstatě jednoduchá, "neopatrná", a na jejím šálení je dnes postaveno moderní zahradnictví.

Víme velmi dobře, že tu nelze hovořit o předem vytýčené moudrosti, chytrosti, výběru a volbě, i když jsme takovou myšlenku několikrát nadhodili. Rostliny skutečně nemají takovou nervovou soustavu, která by jim dovolila realizovat podobné záměry. Pozorovatele však nicméně přeci jenom někdy napadne, jak to vlastně všechno je.