Ukrajina: cesta pouští organizovaného zapomnění

Lze to vysvětlit kromě jiného tím, že všechny tři pobaltské země již měly zkušenost s budováním vlastního státu v meziválečném období, a také tím, že během doby, kdy byly součástí ruské říše, v obou jejích hypostazích: autokratické a komunistické, zažili Ukrajinci a Bělorusové mnohem silnější tlaky vedoucí k jazykové a kulturní asimilaci.

Vnitřní rusifikace
Pokud se vláda carského Ruska pokoušela uvést do života projekt formování „velkého ruského národa“, který by zahrnoval nejen etnické Rusy, ale i Ukrajince a Bělorusy, pak sovětský režim propagující ve svých frázích „nevídaný rozkvět národních jazyků a kultur v SSSR“ ve skutečnosti ještě více omezil sféry, kde bylo dosud možné používat „bratrské“ jazyky, a to metodou vnitřní rusifikace. Ta spočívala v direktivním zasahování do lexikografické a ediční praxe v lexikálních prostředcích, a dokonce ve slovotvorbě a gramatické struktuře ukrajinského a běloruského jazyka, s cílem uměle je přiblížit ruštině.

Krize identity části Ukrajinců
Zejména na východě a na jihu země ji zavinila denacionalizace. Tato krize je hlavním důvodem rozkolu populace v její politické a hodnotové orientaci. Právě kvůli ní je tato skupina obyvatel citlivá a zranitelná při manipulativní propagandě proruských politiků a politických technologů. Vysoká míra závislosti politické orientace respondentů na jazyce každodenní komunikace potvrzuje výsledky z výše uvedeného sociolingvistického průzkumu v roce 2006. Tak na otázku „Souhlasíte s tvrzením, že budoucnost Ukrajiny spočívá ve spojenectví s Ruskem a Běloruskem?“ dalo negativní odpověď téměř 60 % ukrajinskojazyčných respondentů a jen necelých 17 % ruskojazyčných.

Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 1/2013.