Učil jsem se psát od Čechů, říká polský reportér Witold Szabłowski. A ví také, jak se krmí diktátoři

K nejzajímavějším hostům letošního Mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha patřil polský spisovatel a novinář Witold Szabłowski (1980), výrazný představitel světově proslulé polské školy literární reportáže. Čeští čtenáři jeho knihy znají, o jejich vydávání se u nás starají nakladatelka Jaroslava Jiskrová a překladatelka Jarmila Horáková. Ve své poslední knize vydané v češtině se Szabłowski pokouší odpovědět na otázku, jak se stravovali diktátoři 20. století: Saddám Husajn, Pol Pot, Fidel Castro, Idi Amin a Enver Hodža. Reportér se setkal s jejich kuchaři. Autor píše: „Poznal jsem dějiny 20. století viděné dveřmi do kuchyně… Díky rozhovorům s kuchaři jsem pochopil, odkud se na světě berou diktátoři.“ Rozhovor s Witoldem Szabłowským zazní na Vltavě 6. listopadu. Tady je malá ochutnávka.

Reportér a spisovatel Mariusz Szczygieł dedikoval svůj Gottland E. E. Kischovi. Je také pro vás Kischův odkaz inspirující?  

Pro mě byl nejdůležitější Hašek. Švejka jsem četl ve dvanácti letech. Vždycky jsem chtěl psát takhle. Chtěl jsem se naučit psát o vážných věcech jako Hašek, to znamená z té humorné stránky. V Polsku, když se mluví o válce, tak se vždycky mluví velmi vážně. To bylo poprvé, kdy jsem viděl, že když se mluví o vážných věcech s určitým humorem, neztratí tím ty věci na vážnosti, naopak ještě to tu jejich vážnost zdůrazní. Hašek je pro mě zásadní osobnost z českého světa, pro mě je to nejdůležitější česky píšící spisovatel.

Odkud se podle vás berou diktátoři?

Protože je krmíme. Protože jim umožňujeme růst. Umožňujeme jim sílit a to je ta druhá věc. Ta kniha se jmenuje Jak nakrmit diktátora a v prvním plánu je o tom, co jedli, ale v tom druhém plánu je krok po kroku popsáno, že se objevují v situacích, kdy je na světě nějaký neklid, kdy se děje spousta věcí zároveň, když jsou problémy, konflikty, a najednou přijde někdo a řekne: „Já to umím vyřešit. Já to zařídím tak, že vyřeším všechny vaše problémy.“ A když jsou pro to příznivé okolnosti, tak na to lidi slyší. Nejhorší je to, že žádný zodpovědný politik nikdy neřekne, že vyřeší všechny problémy. Ale na světě je spousta bláznů, kteří chtějí moc a kteří slíbí všechno, jen aby tu moc dostali. Nejvíc se bojím toho, že doba, ve které žijeme, bohužel poskytuje dobrou živnou půdu pro diktátory, protože je stále víc nejistoty, máme problémy s klimatem, se Zemí, viry, tajícími ledovci. To si přímo říká o to, aby někdo přišel a udělal pořádek. Na to je tahle doba vhodná a ta knížka je trochu varováním před tím, že žijeme v době, která diktaturám nahrává.

Witold Szabłowski s českým vydáním své knihy, ve které nahlíží do kuchyně diktátorů 20. století|foto:Jana Plavec

V jednom rozhovoru jste s vyznalz obdivu k Hrabalově knize – Obsluhoval jsem anglického krále. Vás stejně jako Hrabala zajímá malý člověk v soukolí velkých dějin.

Jsem člověk, který chce vědět, jak to doopravdy bylo. Když jsem četl Obsluhoval jsem anglického krále, tak mě napadlo: jaké to bylo doopravdy obsluhovat anglického krále. Jak to bylo ne u Hrabala, ale jak doopravdy vypadalo vaření pro anglickou královnu nebo pro Saddáma Husajna nebo Fidela Castra. Hrabal byl pro mě prodloužením mého dobrodružství se Švejkem a s Haškem. Představoval další fázi, jak mluvit o vážných věcech s lehkostí, humorem a s občasným průnikem slunečních paprsků i do psaní o těžkých věcech. A ještě bych doplnil Kunderu. Já jsem se učil psát od Čechů a taky od Ryszarda Kapuścińského a Mariusze Szczygieła. To je takových mých pět nejdůležitějších autorů. Řekl bych, že opravdu něco tam z Hrabala je, ale já jsem udělal krok dál. Jaké to bylo doopravdy obsluhovat ne krále Anglie, ale vůdce Kuby, prezidenta Iráku.

Jak získáváte důvěru lidí, o kterých píšete?

Nejdůležitější je to, že nikdy nic nepředstírám. Vždycky se snažím hrdinům říkat pravdu. Když jsem mluvil s Pol Potovou kuchařkou a ona mi říkala, že Pol Pot byl úžasný, pohledný a byl to ten nejlepší člověk na světě, a zeptala se mě, co si o něm myslím, tak jsem jí odpověděl, že si myslím, že byl masový vrah. Nelžu. Nikdy. Myslím, že to je první podstatná věc. A druhá je ta, že mám na lidi čas. Já nejsem reportér, který někam přijede a má na to půl hodiny.

V úvodu své knihy o kuchařích, a to nejen o těch, co vařili pro diktátory, píšete, že to jsou fascinující lidé… „Jsou to básníci, fyzici, lékaři, psychologové a matematici zároveň. Většina z nich vede neobyčejný život – je to práce, která člověka pohlcuje. Ne každý se na ni hodí.“ Který kuchař na vás udělal největší dojem? Které jídlo, jeho přípravu, považujete za kuchařský majstrštyk?

Obecně si myslím, že kuchaře lze poznat podle jednoduchých jídel. Třeba jak umí udělat steak. Všichni to sice dělají stejně, všichni vědí, jak to udělat, ale když to dělá dobrý kuchař, který má talent a správný přístup, tak i ten steak bude jiný, lepší. Vyprávěl mi o tom do nové knížky, kterou nyní píšu, kuchař Leonida Brežněva ze Sovětského svazu, který nemluvil o steacích, ale o kynutém těstu. Říká, že nejlepší kynuté těsto mu vyjde, když u toho zpívá. Že ho to naučil jiný, starší kuchař z Kremlu, že u kynutého těsta si má člověk zpívat a pak je nejlepší. Pokud jde o kuchaře diktátorů, tak kuchař Idiho Amina se naučil dělat kozu pečenou vcelku, připravit ji tak, že vypadala jako živá. To byl opravdu jedinečný kuchař, úžasný kulinární talent.