Ubližujeme sami sobě, aniž o tom víme. Jak si nastavit hranice a zvládnout vnitřního kritika?

Podle psychoterapeutky Nory Vláškové si lidé neubližují záměrně. V pozadí často stojí snaha zvládnout úzkost nebo být přijati. „Je to vlastně nefunkční řešení situace. V dětství jsme se nenaučili pracovat s emocemi ani nastavovat hranice. Pak jednáme ve prospěch druhých a na sebe zapomínáme,“ vysvětluje.

Podle Vláškové tak často jednáme automaticky. Reagujeme podle naučených vzorců, které si neseme z minulosti. Pomoct může zastavit se mezi impulzem a reakcí. „Chvíli počkat a zamyslet se, o co vlastně jde, co potřebuji a co pro to můžu udělat. To mi dovolí zareagovat jinak než tím, že se upozadím, že si ublížím nebo že udělám něco, z čeho je mi nakonec smutno.“

Proč neumíme říkat ne

Naučit se nastavit si hranice v dospělosti je obtížné, ale ne nemožné. „Vždycky doporučuji představit si, co bych v situaci poradila své nejlepší kamarádce. Určitě bych jí neradila, aby ustoupila a udělala, co po ní někdo chce. Naopak bych použila kritický rozum, čímž bych se dostala k tomu, jak vypadá ta správná hranice.“

Čtěte také

Vnitřní kritik nemusí být váš nepřítel. Naučte se s ním vést dialog, radí psycholožka

S tím úzce souvisí i náš vnitřní kritik. Podle Vláškové si v sobě často neseme kritiku, kterou jsme v minulosti slýchali od autorit – rodičů, učitelů nebo okolí. Na začátku je proto dobré porozumět tomu, odkud se vnitřní kritik vzal, a nepřijímat ho automaticky. „Některé jeho rady mohou být užitečné – typicky udělej to dnes, ne až zítra –, není ho ale třeba poslouchat úplně slepě,“ říká.

Kontrolu nad tím totiž máme mnohem větší, než si myslíme. „To, co nám zní v hlavě, si můžeme nastavit, jak potřebujeme. Pomoci může jednoduchý princip: mluvit k sobě stejně, jako bychom mluvili k někomu blízkému.“

Jak se dostat z bludného kruhu

Prevencí destruktivního chování je pak podle Vláškové zůstávat co nejvíc v kontaktu s vlastním životem – vnímat své emoce, starat se o své potřeby a pečovat o vztahy v reálném světě.

„Většina pocitu životní pohody totiž vychází zevnitř. Klíčem je proto obrátit pozornost k vlastnímu nastavení – soustředit se na dobré věci, věřit, že to má smysl, že to dobře dopadne a budovat odolnost. Bez disciplíny není sebeúcta a bez sebeúcty nemůžeme být spokojení,“ uzavírá.