Minule jsme si začali vyprávět o poněkud trpkém osudu Jana, sotva dvacetiletého českého zemana z venkovského Kopidlna na Jičínsku a dnes budeme pokračovat.

„Ještě k tomu, co naše kroniky vyprávějí o úmyslu krále Vladislava nebydleti déle na Starém Městě, ale přenésti stálé sídlo své na hrad Pražský.“

„Vypravování naše blíží se rychlým krokem ke konci tragickému. Nectnosti občanské vedou říši kdysi mohutnou a slavnou do děsné propasti.“

Scházíme se opět, jak se stalo dobrým zvykem v tento čas, u rozmanitého stolu české historie, abychom z jejího pestrému menu vybrali to, co pro ni bylo důležité.

„Řehoř Hrubý z Jelení urozenému a statečnému panu Mikuláši z Černčic pozdravení.“

Můžeme si pochvalovat, kolik se toho během vlády původem polského rodu u nás změnilo k lepšímu – pokud ovšem nezpřísníme měřítka.

„Léta Páně 1526. Solimannus, císař turecký, maje lidu dvakráte sto tisíc, do království uherského vtrhl.“

Po čtyřech stech třiceti devíti letech vlády Přemyslovců, po 127letém panování Lucemburků, po zanedbatelné epizodě korutanské, usedla na stolec i habsburská pozadí.

Sankt Joachimsthal... Ano, takto se jmenovalo město, které rychlostí svého vzniku a růstu si zaslouží místo v Guinessově knize rekordů. 

„O tom pánu a králi Ferdinandovi když se roznesla pověst, kterak jest horlivý milovník spravedlnosti, maje křivdu v nenávisti, mnohým Čechům těžko bylo o něm slyšeti.“