Těšíte se na nové druhy? Jistě přijdou, ale chce to trpělivost

Enviromentální změny v přímém přenosu
Během několika následujících tisíciletí se jeho prázdná pánev znovu zaplnila sladkou vodou. Podle jedné, donedávna velmi populární teorie bylo zmrtvýchvstalé jezero nově kolonizováno malou populací vrubozobcovitých ryb, která prudce diverzifikovala v takovou rozmanitost forem, že je dnes zoologové klasifikují do víc jak pěti stovek odlišných druhů. Pozdější výzkumy však tento výklad zpochybnily s tím, že šlo ve skutečnosti o kolonizaci již existujícími druhy z okolí. Padla tím jedna z oblíbených kazuistik dokreslujících představu, že klimatické a environmentální změny na úrovni střídání dob ledových a meziledových urychlují evoluci.

Nové pohledy na problematiku
V hypotetické rovině je tato představa rozhodně namístě, protože výzkumy čtvrtohorní minulosti opakovaně dokumentují rozsáhlé změny rozšíření, populační početnosti a velikosti areálů mnoha druhů. Podle teorie jde o známé motory evoluce. Ve fosilním záznamu však zvýšenou rychlost vzniku nových druhů nepozorujeme. Nastává rozpor mezi teorií a pozorováním. Lze mluvit o evolučním paradoxu čtvrtohor.

Změna je obyklá
Podívejme se na předchozí geologické období. Ve srovnání se čtvrtohorami jde o řádově delší časový úsek. Třetihory trvaly celých 60 milionů let. Před 55 miliony lety se například oddělilo Grónsko od Evropy a ve stejnou dobu se odpoutala Austrálie od Antarktidy. Začalo se zvedat Tibetské plató (40 milionů let před dneškem; později se výzdvih stále urychloval) a otevřel se Drakeův průliv (30 milionů let). Před necelými pěti miliony lety došlo k tzv. Mesinské krizi, kdy úplně vyschlo Středozemní moře. Odhady frekvence vzniku rostlinných druhů od prvohor po dnešek charakterizují třetihory jako nadprůměrně rušné období. Právě v průběhu třetihor vznikly dnes největší rostlinné čeledě, jako jsou lipnicovité (trávy) a hvězdnicovité (složnokvěté).

Rozpoznání stáří zkamenělin má svá úskalí
Rozetnout čtvrtohorní evoluční paradox se nakonec zdá být docela prosté. Čtvrtohory jednoduše trvají příliš krátce na to, aby se jejich klimatické a populační peripetie projevily vznikem velkého množství nových biologických forem. Fosilní doklady z říše rostlin ukazují, že průměrná životnost druhu je mezi jedním a třiceti miliony lety. Stejná fosilní data ukazují, že na vznik nového druhu musíme čekat v průměru 380 000 let. Metoda molekulárních hodin ukazuje ještě podstatně nižší frekvenci speciace – 5 až 12 milionů let. V tomto případě ale bude výsledek značně nadhodnocený proto, že nemáme možnost pracovat s vymřelými formami.Doby ledové a meziledové každopádně zamíchaly karty zajímavým a nadějným způsobem. Vypadá to, že se skutečně můžeme těšit na nové zajímavé druhy. Jen to chce ještě pár milionů let počkat.

Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 12/2011.