Tereza Šimůnková: Nizozemská „vesnice demence“
Ve čtvrtek 21. září jsme si připomněli Mezinárodní den Alzheimerovy choroby. Je asi zbytečné obšírněji rozvádět, jak náročné situace s sebou toto degenerativní onemocnění mozku přináší; také pacienti s demencí však chtějí žít co nejdéle co nejnormálněji.
Zdravotnická zařízení s neměnným denním rytmem, neustále puštěnou televizí a omezenou možností vycházek to neumožňují. Ke stejnému závěru dospěl už v devadesátých letech management tehdy zcela klasické léčebny dlouhodobě nemocných na předměstí Amsterdamu poté, když sami mezi sebou diskutovali varianty případné péče pro své vlastní rodiče, pokud by onemocněli nějakou formou demence.
Čtěte také
„Můj otec náhle zemřel. Měl infarkt. První, co jsem pocítila, byla úleva, že nikdy neskončí tady,“ vzpomíná jedna z nich, Yvonne van Amerongen, spoluzakladatelka současné podoby ústavu. Zděsila se. „Co mě to jenom napadá? Když tu dělám manažerku? To přece není normální. Pak jsem zjistila, že kolegové přemýšlejí podobně.“
Z následných hovorů vyvstala vize vesnice pro pacienty s demencí. Místa, které by simulovalo běžný život. Kde budou mít klienti co největší autonomii, svobodu pohybu a možnost společenského života. „Vesnice demence“ Hogeweyk funguje od roku 2009 jako první svého druhu na světě.
Estetika je naprosto holandská: cihly, bloky strohých nízkých budov, veliká okna. Architekti zprostředkovali prostor tak, aby rezidentům připomínal něco důvěrně známého. Pacienti s těžkou demencí už nerozumějí světu kolem sebe, nechápou, co se kolem nich a s nimi děje. Jedna z jejich nejčastějších otázek zní: kde jsou mí rodiče? Hogeweyk simuluje jejich bývalou realitu, aby se měli v mlze své mysli čeho zachytit.
Riziko patří k věci
Stejně jako skutečné vesnice je Hogeweyk souborem obytných, komerčních a veřejných budov. Zahrnuje bytové domy pro necelých dvě stě pacientů s těžkou demencí, restauraci (otevřenou pro veřejnost), obchod (který nepřijímá peníze, ale produkty k dostání jsou reálné), divadlo, kadeřnictví, park a pěší promenádu. Na trávníku stojí obří šachy.
Klienti se v celém areálu mohou pohybovat samostatně, sami si obstarávat své každodenní pochůzky. Lékařská péče zůstává nezbytná, ale není na ni kladen větší důraz než na kvalitu bydlení a pohodu. Stále totiž neznáme příčiny demence, a proto ji neumíme léčit, vlastně ani pořádně zpomalit, a tak upozadění lékařů - nebo jejich neupřednostnění - dává smysl.
Čtěte také
A tak si obyvatelé sami vybírají, kdy vstanou, co budou jíst a kdy půjdou spát. Pokud možno vedou vlastní domácnost (nebo využijí pomoc asistentů), sami si perou, nakoupí a uvaří. V nabídce je pětadvacet zájmových kroužků a dvojkolo na výpravu do okolí. Více pohybu s sebou nese vyšší riziko pádu – připomeňme, že pacientům s demencí je průměrně třiaosmdesát let. Ale copak je výhodné omezovat pohyb, když právě pohyb pomáhá? Riziko patří k věci i ve vesnici demence.
Management dokonce zrušil určité standardní postupy a pravidla, protože byly v rozporu s vizí „co nejnormálnějšího života“. Promyšlení metod se vyplácí: zdejší obyvatelé berou méně léků, lépe jedí a údajně i žijí déle. V klasických léčebnách je někdy až čtyřicet procent pacientů připoutáno na lůžko. Podle zdejšího managementu to není ani nutné, ani normální. Z necelých dvou set klientů jsou standardně na lůžku dva až tři, a tito lidé zemřou během několika dní.
V Hogeweyku je všechno funkční
Nedocenitelný význam má život v komunitě. Transformace původní léčebny znamenala redukci starých oddělení až o třiceti lidech na domky pro šest až sedm osob se soukromými ložnicemi, společným obývákem, kuchyní, prádelnou a předzahrádkou. V tomto stadiu nemoci se už klienti nedokážou zapojit do konverzace, časté jsou radikální změny nálad, halucinace, deprese. Skupina jim lépe pomáhá dodržet denní rytmus, který ale není závazný. Je jen v nabídce.
Čtěte také
Jednotlivé domky mají navíc rozdílnou výzdobu a atmosféru podle toho, jaký životní styl nebo hodnoty byly pro klienty dříve důležité – může být třeba klasicky holandský, středomořský, křesťanský a další. Pruhované tapety a pop anebo jinde sklenka vína před večeří opět fungují jako záchytné body, i pro pocit vlastní sebehodnoty.
S celosvětovou explozí případů demence byly podobné vesnice v poslední dekádě otevřeny i v jiných zemích. Je to Truman show, když se rezidenti nikdy nedozvědí, že žijí v imaginárním světě? Ne – v Hogeweyku je všechno funkční, nestojí zde umělé telefonní budky nebo falešné zastávky autobusu. Hogeweyk naopak vydláždil cestu pro skutečně „new age“ péči o nemocné demencí a její humanizaci.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
