Teď věří nejvíc manželovi, je její největší vítězství
V celé historii Olympijských her je jen něco málo přes sto sportovců, kteří se zúčastnili letních a zimních her. Dnešní host je jedním z nich.
V roce 2014 skončila na olympiádě v Soči na třicetikilometrové trati volnou technikou na pátém místě. A hned další rok se rozhodla, že už bude jenom běhat a hned na následující olympiádě v Riu doběhla maraton na 26 místě. Narodila se v Trutnově a skvělých úspěchů v běžeckém lyžování dosáhla už jako juniorka v roce 2005. Dnešním hostem je sportovkyně Eva Vrabcová Nývltová.
Ze Soči si vás pamatuji jako hnědovlásku, ale v Riu jste dobíhala jako blondýna. Kde se stala ta změna?
„Se změnou sportu přišla změna image, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu blondýnka, nicméně jsem takhle spokojená a cítím se líp.“
Váš tatínek Karel Nývlt byl sportovním reprezentantem v běhu na lyžích, dal vám prostor pro to, abyste si svůj sport vybrala sama, nebo vás jasně vedl k tomu, co dělal on?
„Táta v té výchově nebo v tom směrování ke sportu až takový vliv neměl, nicméně on děti trénoval, takže jsem viděla, jak to probíhá. A později mě rodiče přivedli do lyžařské přípravky, takže základy byly, ale ta přípravka byla taková všestranná. Všechno ale směrovalo k běhu na lyžích. Pamatuju si, že když jsem v roce 1992 na Letní olympijské hry v Barceloně, tak jsem řekla, že na olympiádě budu startovat a celé mládí jsem obětovala tomu, abych tam mohla být.“
Všimla jsem si na posledních běžeckých fotografiích, že máte pro svůj trénink skvělého parťáka, myslím tím fenku samojeda.
„To je takové moje miminko. Teď jsem se dočetla na nějakých webech, že to lidem vadí, že je všude se mnou. To mě trošku překvapilo, ale já jsem většinu času sama, tak než budu mít mimčo, tak tohle je takové moje děťátko a beru ji všude s sebou.“
První medaile jste získala už jako juniorka, bylo vám kolem dvaceti. Stihne si sportovec v tom juniorském věku uvědomit, čeho dosáhl?
„Já si to neuvědomuju pořád. Já mám pocit, že jsem víceméně nedokázala nic, protože v sobě mám trošku blok. Obdivuju lidi, kteří dělají práci, která pomáhá ostatním. Já dělám jen něco, co mě baví a maximálně někoho potěším tím, kdo na to v tu chvíli kouká. Ale nic za mnou vidět není a nikomu to život nezachrání. Záchranáři, hasiči, chudáci slouží na Vánoce… To jsou lidé, kteří zaslouží obdiv.
Teď mám tým, ve kterém se cítím dobře.
Na mistrovství světa jste poprvé startovala v roce 2005, v té době jako juniorka a postavila jste se mezi ženy. Byl to velký rozdíl?
„Bylo to úplně o něčem jiném, ale dodneška si pamatuju, že to pro mě bylo spíš vystřízlivění, protože v těch juniorských výletech nebo i v tom kolektivu je to spíš o přátelství. A když jsem přišla do dospělého kolektivu, tak se objevila obrovská rivalita a nebylo to tak srdečné. Ale vydržela jsem tam dost dlouho. Ale teď mám tým, ve kterém se cítím dobře.“
Sledovala jste sportovní přenosy jako dítě?
„Rozhodně, s mamkou jsme si nenechaly nic ujít a sportem jsme žily. Vytvářely jsme si vzdušné zámky a myslím, že ani mamku nenapadlo, že tam jednou budu startovat.“
Těšíte se na zimní olympiádu alespoň jako divák?
„Nevím, jestli na ní budu koukat, asi to bude bolet.“
Vy jste se enormní sportovní zátěží a ne úplně ideálně vyváženou stravou dostala do situace, kdy jste musela být chvíli hospitalizována. To je dva roky zpátky.
„Asi to je zkreslené, výživové požadavky na vytrvalce jsou extrémní a já jím ráda, takže anorexie mi nehrozí. U mě je to o tom, že jím ráda, ale udržet si optimální váhu je problém, takže chvíli člověk hubne a pak se nacpe a psychicky je to těžké. A byl to takový stimul, že jsem nemohla psychicky dál a ta nemoc mi umožnila si uvědomit, že chci od života taky něco jiného, než jen lyžovat.“
Rychlobruslení se mi nejdřív vůbec nelíbilo, vzpomíná Karolína Erbanová
Výjimečně talentovaná sportovkyně Karolína Erbanová se narodila ve Vrchlabí, je jí 24 let a velkou část své závodní kariéry má ještě před sebou. Jejím největším úspěchem v kariéře je titul sprintérské mistryně Evropy. Zatím poslední velkým úspěchem sezóny je stříbro na 500 metrů a bronz na kilometr ve finálovém závodě Světového poháru ve Stavangeru.
Když nastane v životě krizová situace, tak si naše okolí oblékne dresy. A vy tak poznáte, kdo je opravdový přítel a kdo si na něj jen hraje. Četla jsem, že vaše reprezentační kolegyně Karolína Grohová vám přivezla dres podepsaný zahraničními účastnicemi.
„I v tom lyžování se najdou kamarádky a na spoustu z nich budu vzpomínat hodně ráda a budu jim držet hrozně moc palce, ať se jim daří. A zrovna Kája mi vždycky ze severu přiveze moji milovanou švédskou čokoládu.“
Vrcholoví sportovci musí mít obrovskou motivaci, aby byli schopni fyzicky a psychicky dělat to, co dělají. Co bylo největší motivací pro vás?
„Asi sama sobě dokázat, že to zvládnu. A aby rodiče i manžel viděli, že za to stojí všechny nervy a útrapy, které se mnou musí snášet. Protože když jsem vyčerpaná a už nemůžu, tak to se mnou není lehké a toho jsem si dobře vědoma.“
Na olympijském maratonu jste doběhla na skvělém 26. místě. Neříkejte mi, že jste měla o svém umístění lepší představu.
„Já o tom nepřemýšlela, chtěla jsem podat co nejlepší výkon a rozhodně jsem nechtěla jet jen pro účast. Tohle v sobě rozhodně nemám. Když se na nějakou vrcholnou akci dostanu, tak chci předvést maximum, protože tam se setkává ta špička.“
Vyčítali vám někteří, že utíkáte od lyží k běhání?
„Nejenom vyčítali, hodně lidí mě zrazovalo, že v běhání nikdy nedosáhnu takových úspěchů jako v lyžování a že se budu potácet kolem padesátého místa a je to škoda, když už jsem se dostala takhle daleko, včetně babičky, která dodnes neskousla, že jsem to opustila. Ale doufám, že jsem dokázala to, že se dokážu prosadit i v tom běhání. Pro mě osobně to má možná větší hodnotu, že se běloška mezi africké běžkyně může dostat. A najednou tam jsem.“
Když se zaměříme na stravu vrcholového vytrvalostního sportovce, právě aby nedošlo k vyčerpání organismu, tak je potřeba ji mít přesně definovanou. Jak se ve chvíli, kdy začneme sportovat, stravovat, abychom si neublížili?
„Já myslím, že je to hodně individuální a spousta lidí říká o pečivu, že je škodlivé a že to žádnou energii nepřidá. Ale já sama mám vyzkoušeno, že jím hodně zdravě, ale občas přijde den, kdy se přede mnou musí všechno zamknout, a nedovedu si představit, že bych závod běžela na něco jiného, než housku s máslem a marmeládou. Cítím se po tom nejlíp a je to pro mě jídlo za odměnu.
Na pardubický sportovní gympl mě nevzali, prý měli talentů dost
Olympijský vítěz, mistr světa, dvojnásobný mistr Evropy a vítěz mnoha halových šampionátů. Když prozradíme, že jako první překonal ve svém sportu bájnou hranici 9 tisíc bodů, je jasné, že pozvání přijal Roman Šebrle.
Je možné dokázat cokoliv, pokud věřím. To je citát z vašich stránek. Čemu teď věříte nejvíc?
„Teď věřím nejvíc manželovi, protože to je moje největší osobní vítězství, že mám po boku právě jeho. A věřím v to, že pokud budeme pracovat v režimu, který máme, a bude to probíhat v pořádku a budu disciplinovaná, tak se můžeme v těch výkonech posunout jinam. A pokud ne, tak chci mít šťastnou a spokojenou rodinu, protože toho sportu bylo hodně a teď si chci život užívat tak, abychom byli šťastní oba.
Na závěr Záletů tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl zakladatel Divadla Járy Cimrmana, Miloň Čepelka. A tady je jeho otázka pro vás. „Já jsem kdysi rád jezdil na lyžích, ale na takových dřevěných. Já bych se chtěl zeptat, jestli někdy zkusila jet na těch předpotopních prknech.“
„Na klasických dřevěných prkýnkách ne. Ale moje první lyže, na které si pamatuju, byly „bačkoráky“. To byly dřevěné lyže, do kterých se dá zimní bota. A jsou přidělané jen řemínky. A vím, že jsem se poslední Vánoce v pěti letech vztekala, protože s rodiči jsme se šli projít na těch lyžích a vždycky mi vypadávaly. Byly modré s medvídkem a já je vyhodila a brečela, že chci nové lyže. Pak mě pod stromečkem čekaly nové Polarky a já lyžovala doma po koberci.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
