Těch 5 měsíců doma bylo fakt drsných, vzpomíná Ivan Hlas na léčbu rakoviny

24. srpen 2019

Hudebník, který skládá písničky nejen pro sebe, ale i pro divadlo nebo film (Šakalí léta). „Vždy jsem chtěl být hodným synem, ale taky se to vždy nějak vymklo,“ vzpomíná Ivan Hlas v pořadu Hovory.

Čtěte také

„Byl jsem příšernej vzorňák. Mám i jednoho takového syna (z pěti dětí), takže teď vidím, jak to vypadá zvenku,“ vysvětluje.

Není to prý tak, že by byl úplný jelimánek. „Ale choval jsem se slušně… až do chvíle, kdy jsem se začal kamarádit s těmi nejzlobivějšími dětmi. Slušný člověk se ale snažím být dodnes, i když je život složitý.“

Asi by nějaké věci ze své minulosti dnes už neopakoval, na druhou stranu – taky prý nerad bilancuje. „Co se stalo, tak se stalo, a raději koukám dopředu,“ přiznává. Není to tak dlouho, kdy si hudebník Hlas sáhl až na dno...

Začalo to chrapotem

„Člověk si myslí, že je nezdolný a že se mu nic nemůže stát… Já jsem vždy byl, zaplať pánbůh, i ve svém věku zdravej. Pak jsem začal trochu chraptět, a tak jsem chodil k doktorům, kteří mi neustále potvrzovali, že zdravej jsem. Dokonce i na CT krku a všeho,“ popisuje začátky nemoci.     

Nakonec skončil v Ústřední vojenské nemocnici Praha u specialisty pplk. Tomáše Filipovského. „Je to velký znalec. Kouknul mi kamerkou do krku a řekl, že na to půjdeme raději rychleji. Protože to je rakovina levé hlasivky. Taková zpráva, no to vás zarazí… A tak jsem na to šel a úplně jsem se podřídil všemu, co doktor chtěl.“

Čtěte také

Další lékaři dokonce zvažovali, jestli by nebylo lépe hlasivku úplně vyndat. „Jenže to bych pak nemluvil vůbec. Musel jsem být, snad prvně v životě, celých pět měsíců doma. To bylo opravdové utrpení.“

Od kamarádů dostával rady, podle kterých měl psát nové písničky… „V takové situaci člověka nic nenapadá. Alespoň mě ne. Já potřebuju frmol – jezdit, hrát, bavit se s lidma, a až pak mě napadají písničky. Byl to opravdu drsnej čas…“ Po nedávné velké kontrole mu řekli, že už to vypadá dobře. „A tak mám opravdu velkou radost.“

Podobně s radosti hudebník prožíval i svůj návrat. „Říkal jsem si: Jéje, je to zpátky a všechno jsem si nesmírně užíval. I kluci z Ivan Hlas trio na mě počkali, což je soubor neveliký, ale výkonný. Byla to prostě užívačka, jinak bych to nenazval.“

Říká se, že každá nemoc člověka a jeho hodnoty změní. „Asi úplně ne, jen mě to poučilo, že nic netrvá věčně. Já si do té doby (samozřejmě přeháním) myslel, že do tý stovky budu úplně v pohodě. Teď si víc vážím normálních věcí. Pohoda a zdraví lidí kolem mě je, myslím, opravdu to nejdůležitější.“

Šakalí léta na Hanspaulce

Hudebník hrál a zpíval vlastně od mala, ale širší veřejnost si ho všimla, až když napsal hudbu k muzikálové komedii o svobodě, nezávislosti, rudé hvězdě a rokenrolu Šakalí léta (1993). Plno zápletek Hlas zažil na vlastní kůži.   

„Vyrůstal jsem na pražské Hanspaulce, kterou lidí vnímají jako čtvrť boháčů. My to jednou nazvali luxusní periferie malého velkoměsta. Bylo tam pár prominentů, taky normální činžovní domy, kde bydlelo sedm rodin. Takový malý paneláček na vesnici. Taky se tam říkalo, že jedu dolů do města a myslelo se tím do Dejvic.“

Taky se všichni znali a mladí měli své party. „Úplně jsme se tam všichni nemlátili kameny, i když občas taky, ale spíš se soutěžilo, kdo něco líp namaluje nebo zahraje. Bylo tam hodně talentovaných lidí.“ Vyrůstat mezi nimi prý bylo vlastně „štístko“. „Dnes se tomu říká kulturní kvas, my si hlavně chtěli užívat.“

Na Hanspaulce už Hlas nežije nějakých 30 let. Občas se parta sejde „a ti, co k nám nepatřili, se nechytaj. Stačí, aby někdo řekl nějaký heslo, a všichni víme, oč jde. Byla to taková uzavřená komunita, která mě moc bavila…“

„Teď navždy pár těch kamarádů, se kterými to bylo někdy i hodně poučný, odešlo. Třeba Péťa Šabach, autor předlohy filmu Šakalí léta. S ním bylo plno dejvických nocí, které jsme nikdy dopředu neplánovali,“ dodává Ivan Hlas.

Proč se jeho (zatím) poslední kniha jmenuje V náruči dejvický noci? Jak reálné jsou postavy ve filmu Občanský průkaz? Proč se nakonec vyučil knihovníkem? Odpovědi si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptala se Ivana Chmel Denčevová.

Spustit audio

Související