Tatínek ne, maminka ano. Rodičovské neshody učí děti vyjednávat, míní psychiatrička

Podle psychiatričky Lucie Vaškové panuje rozšířená představa, že by se nemělo stávat, že jeden z rodičů říká ano a druhý ne. Podle ní je to ale naprosto legitimní.

Čtěte také

Místo výchovy dětí válka. Co dělat, když se styl výchovy rodičů a prarodičů liší?

„Každý z nás byl vychováván v jiných podmínkách, máme různé povahy a je potřeba k tomu přistupovat s respektem. Děti mohou být svědky konstruktivních diskusí rodičů, ale také se mohou naučit vyjednávat a řešit konflikty.“

Důležité je podle Vaškové, aby děti viděly, že i emotivnější debata může vést k řešení. „Syn nám jednou řekl, že mu naše pře nevadí, protože ví, že se nakonec vždy nějak domluvíme a najdeme řešení. To je podle mě strašně důležité,“ popsala svou zkušenost.

Kořeny rodičovství leží v dětství

Kořeny rodičovských postojů je podle Vaškové potřeba hledat v minulosti. Každý člověk si totiž do rodičovské role přináší zkušenosti, hodnoty i vzorce chování, které si osvojil v dětství ve vlastní rodině.

„Děti se učí podle toho, jak fungujeme, ne podle toho, co jim říkáme. Jako houby nasávají naše způsoby jednání – a to samé jsme dělali i my jako děti. Proto se stává, že se často přistihneme, že reagujeme jako naši vlastní rodiče. Je to možná děsivé, ale také přirozené a normální. Důležité je tyto vzorce rozpoznat a díky zkušenosti s vlastními dětmi se učit fungovat i jinak,“ vysvětlila.

Rodičovství není zkouška

Mnoho rodičů podle Vaškové občas zažívá pocity selhání. Připomněla ale, že rodičovství není zkouška, kterou někdo zvládne a jiný ne, ale dlouhodobý proces učení.

Čtěte také

Důvěru k dětem si vybudujete přes zájem, radí rodičům psycholog Milan Studnička

„Rodičovství je výzva. Příležitost něco se naučit. Není to o tom být dokonalým rodičem ve všech fázích života našich dětí. Každé dítě je jiné a přináší jiné výzvy. To, že si někdy nevíme rady nebo nezareagujeme ideálně, z nás nedělá špatné rodiče. Důležité je mít nadhled.“

Podle Vaškové by rodiče neměli zapomínat ani na ocenění vlastní snahy. „Je dobré se občas pochválit – nejen za to, co se povedlo, ale i za to, že to nevzdáváme. Že děti doprovázíme na jejich životní cestě a snažíme se být u toho co nejlépe,“ uzavírá.