Tapiserie z Jindřichova Hradce se dostala až do filmu Skleněné peklo

4. únor 2018

Světově vyhlášenou dílnou je gobelínka v Jindřichově Hradci. Léta byla spjata s výtvarníkem Josefem Müllerem, který tu jako vedoucí působil od roku 1958 až do své smrti v roce 1994. Tuto osobnost nyní připomíná kniha Jaromíra a Světlany Procházkových.

Josef Müller pocházel z Boskovic, z rodiny, které nebyla textilní tvorba cizí. „Na vysoké škole umělecko-průmyslové se projevil jako jeden z nejlepších žáků a bylo mu doporučeno, aby se ujal vedení gobelínové dílny v Jindřichově Hradci, která už měla tradici, zakládala ji Marie Teinitzerová v roce 1910,“ připomíná Jaromír Procházka.

Josef Müller přišel do Jindřichova Hradce v roce 1958 plný energie a hned následující rok se dostal na stáž do Francie k zakladateli novodobé tapiserie, tedy tkaných nástěnných koberců.

Tapiserie zažívala v 60. letech renesanci. „Bojovalo se za to, aby se brala jako umění. Největší změna přišla v okamžiku, kdy se v dílnách přestalo tkát podle velkých malovaných vzorů, přestaly se pouze přenášet obrazy a začalo se prosazovat, že to dílo má být svébytné a má využívat vlastností příze,“ vysvětluje Světlana Procházková.

V gobelínových dílnách se začalo experimentovat, tvůrci nechávali vystupovat přízi do prostoru, vznikala trojrozměrná díla. „Vyráběly se daleko náročnější věci a já myslím, že Josef Müller byl jedním z mála, kdo uměl tapiserii dát tu krásnou strukturu. Používal například pouze ručně předenou vlnu a pouze z českých ovcí,“ dodává Světlana Procházková.

Dokonale kloubil znalost techniky s citem pro výtvarno

Díky Josefu Müllerovi vznikala v Jindřichově Hradci řada monumentálních tapiserií, ale navrhoval i kolekce menších bytových nástěnných koberců. V dílnách zavedl restaurování historických tapiserií. Součástí jeho tvorby byla i autorsky tkaná tapiserie, s čímž mu pomáhala jeho žena Mileva Müllerová.

„Měl za úkol nejen navrhovat gobelíny podle zadání, ale také zpracovával návrhy jiných výtvarníků tak, aby je potom mohly tkadleny na obrovských stavech utkat. To bylo velmi složité a Josef Müller to jako jeden z mála v Evropě uměl naprosto bravurně. Kloubila se v něm absolutní znalost toho, co vlákno a technika dovolí, s ohromným citem pro výtvarno,“ říká Světlana Procházková.

Autoři knihy vytvářeli také soupis prací Josefa Müllera, ale mnoho jeho tapiserií se nedochovalo. „Svého času se dělala velká rozměrná díla většinou jako státní zakázky do institucí a různých budov. Vzhledem k událostem po roce 1989 pak bohužel vzala za své se změnou majitelů, stěhováním instituce. My jsme rádi, že nám zůstaly v archivech alespoň nákresy,“ doplňuje Světlana Procházková.

Nesmazatelnou stopu ale Josef Müller zanechal v americkém filmu Skleněné peklo. V jedné scéně tu hasič v podání Stevea McQueena sedí opřený o zeď, na níž visí gobelín z jindřichohradecké dílny. „Josef Müller byl autorem mnoha tapiserií, které skončily v USA. Jeho kolekce putovala po Státech, zejména Kalifornii, a jedna banka v San Franciscu ji vystavila zrovna, když se natáčel film,“ uvádí Jaromír Procházka.

Inspirovala ho příroda, nejšťastnější byl na rybách u Nežárky

Jaromír Procházka znal Josefa Müllera osobně. „Mnohokrát jsme v domečku nad splavem diskutovali o umění. Josef byl úžasným vypravěčem a měl noblesní vztah k přírodě. Třikrát v životě chtěl opustit gobelínovou dílnu, ale vždycky ho tam udržely povinnosti. Vždy v něm bylo to napětí, že chtěl dělat autorskou tvorbu a zároveň měl na starost chod gobelínky, která zaměstnávala řadu tkadlen. Nakonec ho to vyčerpávalo, nebylo to vždy úsměvné,“ vzpomíná.

Největší inspirací byla podle něj Josefu Müllerovi příroda. „Měl k ní velký vztah a objevovalo se to v jeho dílech. Sám o sobě napsal, že společenské styky nejsou jeho koníčkem. To byl jeho povahový rys, že byl trochu do světa, ale nejšťastnější se cítil u Nežárky na rybách,“ uzavírá Jaromír Procházka.

Spustit audio