Svůj život zasvětila advokacii. Pro mnohé byla jediným ostrůvkem spravedlnosti. Osudové ženy: Dagmar Burešová

12. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dagmar Burešová po roce 1969 obhajovala více než stovku lidí, kteří byli nepohodlní režimu. Zastupovala takto spisovatele Milana Kunderu, publicistu a polistopadového kancléře prezidenta republiky Ivana Medka či matku Jana Palacha.
0:00
/
0:00

StB na ni v 70. letech vedla svazek s krycím jménem Dáma. Dámou opravdu byla. V době totality nebojácně zastupovala na stovku lidí nepohodlných režimu. Nebála se převzít ani případ matky Jana Palacha.

Host: Petr Toman
Účinkují: Jiří Hromada, Robert Mikluš, Petr Jeništa, Klára Cibulková, Jan Teplý ml.,
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Napsal: Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jan Brauner, Jonáš Rosůlek
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 12. 9. 2020

Dagmar Burešová, za svobodna Kubištová, se narodila v říjnu 1929 v Praze. Její otec byl prvorepublikový velmi úspěšný advokát a expert na bridž Josef Kubišta. Specializoval se na pojistné právo a své dceři předal touhu po spravedlnosti.

Když se v roce 1948 chtěla Dagmar hlásit na právnickou fakultu, její otec jí ale studium rozmlouval. „Pamatoval si totiž, jaká byla advokacie za 1. republiky, a viděl, jak se změnila po válce. A velmi přesně dokázal předpovědět, co se stane po komunistickém puči v roce 1948,“ říká o životním rozhodnutí první polistopadové ministryně spravedlnosti advokát Petr Toman.

Geny jsou geny

Dagmar Burešová

Na vysokou školu se ale málem nedostala ještě z jiného důvodu. Její profil „kazilo“ její členství ve skautské organizaci. Tehdy se za ni ale postavili její spolužáci. „Svazáci jí tehdy napsali, že je sice skautka, ale že má sociální cítění. A možná od té doby chtěla hájit klienty proti nespravedlnosti.“

Rok 1948 byl pro Dagmar Burešovou přelomový i proto, že se setkala se svým budoucím manželem Radimem Burešem. V manželství spolu prožili dlouhých 68 let. Radim Bureš vystudoval medicínu a byl pro Dagmar po celou dobu velkou oporou.

Cit pro spravedlnost a demokracii

Události, které navazovaly na komunistický převrat v únoru 1948 zasáhly i do života studentky práv Dagmar Kubištové.

V roce 1948 jí zatelefonoval její kamarád Jan Tumlíř. Za pokus o přechod hranic byl uvězněn. Pocházel z velmi politicky angažované rodiny a v červenci roku 1948 se mu z vězení podařilo uprchnout. Dagmar Burešová s pomocí neváhala ani vteřinu. Sehnala úkryt a spolu s Petrem Koptou se o Jana Tumlíře obětavě starala a nakonec mu pomohla uprchnout do Západního Německa.

„Ukrývat v roce 1949, v době stupňujícího se komunistického běsnění, uprchlého vězně vyžadovalo hodně odvahy. Riskovala vyloučení z fakulty, několikaleté vězení, společenskou dehonestaci. A česká advokacie by přišla o jednu ze svých nejzářivějších hvězd,“ říká o odvážném činu Petr Toman.

Případ Jana Palacha

V roce 1952 dokončila Dagmar Buršová studium práv a začala pracovat v advokátní kanceláři v Praze. Advokacie pro ni byla od počátku nejenom práce, ale i poslání. Dokázala to i na případu matky Jana Palacha.

Jan Palach se upálil v roce 1969 na protest proti rezignaci lidí na vývoj společnosti po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

První polovina roku 1969 patřila k nejbouřlivějším a nejsložitějším obdobím novodobé historie. Od srpna 1968 okupovaly Československo sovětské tanky, v lednu 1969 se na Václavském náměstí upálil Jan Palach, od moci byl odstaven Alexandr Dubček. Ve společnosti panoval strach.

Takže převzít právní zastoupení Libuše Palachové proti komunistickému poslanci a členovi Ústředního výboru KSČ Vilému Novému bylo velkým hrdinstvím. A Dagmar ho přijala zcela vědomě.“

„Nepůjde o právo, ale o politiku. Nemůžeš to vyhrát. A oni se budou mstít,“ řekl její manžel, ale přesto ji v jejím rozhodnutí podpořil.

„Upálení znamenalo pro komunistický režim vekou ránu. Proto se komunisti snažili Palachův čin maximálně zpochybnit. Tím se pochopitelně dotkli i matky Libuše Palachové, a proto začal celý soud,“ objasňuje počátek největší kauzy Dagmar Burešové Petr Toman.

„Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný. Jen zbabělý.“

Mezitím se ale změnila politická situace a soud nakonec žalobu všech zamítl. Dagmar Burešové hrozilo, že bude vyloučena z advokacie. Negativní článek v tisku byl vždy předzvěstí stahujících se mračen nad pracovní nebo politickou kariérou kohokoli. Podle Petra Tomana ale komunistická strana neměla příliš zájem postihovat advokáty. Obávala se totiž negativních reakcí ze zahraničí.

Nebojácná dáma

Strach překonávala opakovaně, když se opakovaně stavěla proti komunistické justici. Ve své advokátní praxi zastupovala více jak stovku disidentů a nepřátel režimu, mj. Ivana Medka, Milana Kunderu nebo Karla Kyncla. „Z počátku, kdy soudy ještě alespoň trochu fungovaly, své spory vyhrávala. Ale později už by je nedokázal vyhrát ani ten nejlepší advokát.“

Petr Toman poukazuje na fakt, že zastupování klientů v té době nebylo jenom o právu jako takovém, ale o velké psychické podpoře. Tím si Dagmar Burešová vysloužila zájem StB. Opakovaně byla předvolávána k výslechům do Bartolomějské ulice, byl jí odebrán cestovní pas, byla sledovaná, její dcera dokonce nesměla studovat. „V roce 1978 na ni StB zavedla svazek podezřelé osoby a dala jí krycí jména Dáma. V tom se StB nemýlila.“

Petr Pithart o ní řekl: „Poprvé jsem se s ní setkal v rehabilitační léčebně v Kladrubech. Výborná lyžařka to kdesi v Alpách nezvládla. Měla nohu v sádře tak mohutné, že v ní skoro mizela. Ale i tehdy byla usměvavá a dobré mysli. Vždy byla ochotná pustit se do jakéhokoli sporu s jakoukoli mocí, když byla na straně práva.“

Polistopadová ministryně spravedlnosti

Události spjaté se studentskou vzpomínkovou akcí a reakce komunistického režimu změnily i životní a profesní příběh Dagmar Burešové.

„Osmnáctého listopadu 1989 u nás zazvonil telefon. U aparátu byl Pavel Rychetský a ptal se mě, jestli si myslím, že by Dáša vstoupila do politiky a jestli bych proti tomu nic neměl. Řekl jsem mu jen: ,Samozřejmě, že ne, já ti ji předám,ʻ a podal jsem jí sluchátko,“ vzpomínal na zlomový okamžik manžel Radim.

Dagmar Burešová s Olgou Havlovou a Jiřím Dienstbierem

Dagmar Burešová se 6. prosince 1989 stala první polistopadovou ministryní spravedlnosti. „Pro českou justici a celou advokacii to byla ohromná výhra. Byla to totiž právě ona, kdo se zasloužil o to, že se advokacie už v roce 1990 privatizovala. Od 1. července 1990 se začala psát novodobá historie české advokacie podle zákona, který připravila právě Dagmar,“ říká Petr Toman.

„Mé osobní krédo je vrátit justici její místo, které dříve ve společnosti měla. Slibuji, že napříště ministerstvo spravedlnosti nebude zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů. Že se naopak bude starat jenom o to, aby soudům byly vytvořeny takové podmínky, aby mohly dobře a podle zákona soudit.“
Dagmar Burešová po svém jmenování

A to se jí povedlo. „Nebýt jí, tak pravděpodobně neznáme českou advokacii tak, jak v tento okamžik existuje.“ Dagmar Burešová zemřela 30. června 2018 ve svých 89 letech.

Literatura a zdroje:

Toman Petr; Šebesta Ondřej a kol.: Advokáti proti totalitě. Praha: Mladá fronta, 2019.

https://www.advokatiprotitotalite.cz/dagmar-buresova/zivotopis.

https://www.lidovky.cz/byznys/media/prvni-pulrok-jsme-se-videli-jen-v-noci-vzpomina-manzel-dagmar-buresove.

Spustit audio

Související