Svobodná Evropa nabízí znovu zprávy v maďarštině a bulharštině. Proč?

Když se 1. května 1951 ozvalo v rozhlasovém éteru „Volá Hlas svobodného Československa“, začala více než půl století trvající éra tohoto vysílání. Československá redakce pod vedením Ferdinanda Peroutky a Pavla Tigrida byla vůbec první redakcí tohoto rádia.  

Čtěte také

Unikátní nahrávky z vysílání Svobodné Evropy: Exilová kultura za studené války

Do roku 1989, který znamenal pád železné opony a postupné nastavování demokratických principů v zemích bývalého postkomunistického bloku, vstoupila tato rozhlasová stanice s necelou třicítkou jazykových mutací, které zahrnovaly také jednotlivé státy Sovětského svazu a území Blízkého a Středního Východu.

Vysílání do zemí, které se vydaly na cestu demokracie, bylo postupně omezováno a redakce rušeny. S přesvědčením, že nebudou třeba a že domácí sdělovací prostředky zvládnou požadavky na ně kladené. Mezitím se rádio přestěhovalo z bavorského Mnichova do Prahy, kde sídlí od roku 1995. Praha se tak stala centrem světové žurnalistiky.

Svět současné žurnalistiky

Překvapením pak bylo rozhodnutí z roku 2019, které vedlo ke znovuzřízení některých redakcí. Pro Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Do zemí, které jsou součástí Evropské unie i Severoatlantické aliance. V odůvodnění bylo uvedeno například „prosazovat demokratické hodnoty a lidská práva, která jsou vládou ohrožena“, to se týkalo Maďarska.

Čtěte také

Volá hlas svobodného Československa. Rádio Svobodná Evropa vysílá už 70 let

U rumunského zpravodajství pak „pomoc řešit klesající nezávislost médií a šíření dezinformací“, Bulharsku bylo třeba pomoci „posílit mediální prostředí oslabené monopolizací a korupcí“. Nedobrá vizitka pro tamní prostředí, které se ani po několika desítkách let nezvládlo vyrovnat s fungováním demokratických států a jeho institucí. O situaci v jednotlivých zemích hovoří ředitelka Českého centra v Sofii Dagmar Ostřanská, bývalý konzul v rumunské Bukurešti Roman Prosa a hungarista Jan Marek.

Největší redakcí rádia je ruská, její pozice a možnosti jsou příznačné pro nezávislé novináře, kteří se ruskému teritoriu věnují. V některých aspektech můžeme mít pocit, že se opět vracíme do světa se železnou oponou, jen má trochu jiné podoby. Podstata zůstává stejná: strach z informací, které nepodléhají vedení státu a státní propagandě.

V čele ruské redakce je novinář Andrej Šaryj, který v rádiu působí více než 25 let. Je rodákem z Moskvy, kde vystudoval mezinárodní žurnalistiku. Jeho současná situace, stejně jako jeho kolegů, připomíná příběhy kolegů – novinářů, kteří vysílali v období komunistického Československa ze sousedního Bavorska pod hlavičkou americké rozhlasové stanice.   

Čtěte také

Lída Rakušanová: Dvakrát ve stejné řece? RFE/RL 20 let v Praze

Svět současné žurnalistiky je jiný, než v minulosti. Digitalizace zkrátila cestu k posluchačům, divákům, dává více možností informovat i tam, kde by to dříve takřka nebylo možné. Zároveň se změnil způsob práce novináře, který musí pracovat s faktem, že je třeba dodat text, fotografie, zvuky i videopříspěvky. Klipovitost a rychlost přináší i negativa, svět se zkracuje do hesel. Internetové prostředí je otevřené i pro ty, kteří nejsou novináři a nerespektují novinářská pravidla o pravdivosti či ověření informací. Někteří říkají, že žijeme ve světě hybridní války s velkým množstvím dezinformací. 

V pořadu jsou zachyceny vzpomínky novinářů Jefima Fištejna, Radka Kubička, Tomáše Klvani a bývalého diplomata Michaela Žantovského. Ti přemýšlejí, co by znamenalo, kdyby došlo k obnovení české redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda.