Svoboda doopravdy

Aby bylo hned od počátku jasno: nejen vypadá. Je to napomínání. Ale nenapomíná církev. Je to v Bibli, je to staré dva tisíce let a napsal to starověký křesťanský misionář, možná sám Pavel. V různých dobách a na různých místech tyto věty čtou křesťané i nekřesťané a zjišťují, že jsou současné a přesvědčivé. Církev nenapomíná, církve v tom „lítají“ spolu s ostatními. Ale napomíná tu někdo, kdo ví a zná. A hlavně: není to jen moralizování, nýbrž velmi silná analýza situace a dobrý návrh na řešení. Tedy kritika, ale i dobrá vize. To stojí za to!

To bychom měli slyšet, já také. Abychom jenom nenadávali na dobu a na poměry. A že nadáváme!

Šestnáctého ledna, právě před 42 lety vzplála na pražském Václavském náměstí lidská pochodeň. Na to mnozí pamatujeme, bylo to hrozné pro Jana Palacha i pro celý národ, který se řítil do další fáze totality. Pamatuji se na pietu u svatého Václava, vévodil jí nápis: „Co říci době, v níž světlo do budoucnosti přináší lidské tělo?“ Pamatuji si ten nápis od té doby a dodnes se ptám: co vlastně přináší světlo do budoucnosti?

Světlo, které přinesl Jan Palach, bylo na dlouhá léta udušeno, ale i ono pomáhalo probudit další plamen po dvaceti letech, 17. listopadu. Ale uplynulo dalších dvacet let a otázka zůstává: co dnes přináší světlo do budoucnosti? Žijeme ve svobodě, rozvíjí se věda, technologie i ekonomika, možnosti cestování, studování i práce. Kdo to nevidí, má klapky na očích. Mnohem více než tenkrát můžeme číst, vidět, slyšet a zažít. Jestli toho my, starší, už moc nevyužijeme, přejme to mladým!

Jen nás mrzí, že vedle techniky a ekonomiky se nerozvíjí další hodnoty, ty nemateriální: kulturnost, etika, hloubka lidských vztahů. Spíš jako by bezhlavý let ekonomické expanze strhl s sebou i naše manželství, vztahy mezi dětmi a rodiči, vztah ke starým lidem, k přírodě, k tradicím. Všechno je jinak, dřív jsme psali plnicím perem, dnes ťukáme do klávesnic, dříve se nemělo lhát, dnes se lže, až se práší, dříve se nevěra skrývala, dnes, v záchvatu falešné upřímnosti, se o ní mluví jako o normální.

Jako by se všechno roztočilo v kolotoči peněz, jako by ve víru spotřeby mizelo vše, co se nedá koupit a zvážit, jako by odstředivá síla tohohle kolotoče vymetla z našich hlav všechno kromě „mám, nemám, chtěl bych, mohu/nemohu si dovolit, kolik za to.“ Ošklivý bonmot, že o peníze jde vždy až v první řadě, jakoby potvrzoval marxistické filosoficko-ekonomické teorie.

Za časů Jana Palacha jsme chtěli svobodu, stejně jako za obou světových válek, za Rakouska, vlastně od Bílé Hory pořád. Máme ji dnes? Mnozí řeknou, samozřejmě, nezdržujeme se důkazy, stačí si přečíst něco z dějin a porovnat. Mají pravdu, ale jiní namítnou: jaká svoboda? Ten dravý kapitalismus, nadvláda peněz, provázená korupcí, hrabivostí, podvody, obecnou nekulturností, neurvalostí, rozpady rodin i vztahů, to je svoboda? Stojí za tuhle daň možnost číst knížky a cestovat?

Shodneme se vůbec na tom, co svoboda je a jak vypadá? Je-li svoboda možnost dělat, co chci, střetává se chtění jedněch s druhými. Pak právě svoboda vede ke konfliktům v pojetí štěstí, často nejbližších lidí: mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, mezi přáteli, sousedy, kolegy v práci, pak i mezi politickými stranami, náboženstvími, mezi věřícími a nevěřícími. Ze stejného zdroje pochází i konflikt mezi člověkem a přírodou. To jsme chtěli, když jsme toužili po svobodě? Tu soutěž bez hranic i bez pravidel?

Navíc naše chtění utváří leccos, ani nevíme co všechno, móda, reklamní masáž, trendy, to je ta svoboda? I ve mně samém se střetávají různé vlivy, jedno chtění je v rozporu s jiným, chtěl bych, ale vím, že to není dobré, krátkodobé štěstí vystřídá dlouhodobá ztráta, ale teď si nemohu pomoci – to je ta svoboda?

V téhle bezradnosti světa se ozývají hlasy, nabízející řešení: „Je třeba být bohatší, vzdělanější, nezávislejší, zkušenější, potřebuješ pokročilejší technologie, víc moci, jdi do toho!“ Poslouchám ten hlas dneška, ducha doby a říkám si: to je nějaký duch? Už by někdo měl říci, že tudy cesta nevede! Však se o tom lidstvo tolikrát přesvědčilo!

Ale kdo má říci, že tudy cesta nevede, kdo má tu autoritu? Církev? Ta prý má špatnou pověst a máslo na hlavě. Politikové jsou na tom ještě hůř. Snad umělci, básníci a spisovatelé? Kdo je dnes poslouchá?

Chtělo by to někoho z jiné planety. Nebo nějaké zjevení. Jenže na nadpřirozené bytosti nevěříme. Co Bůh? Nu, za prvé by nesměl být členem žádné církve a za druhé, musel by mluvit, jen když chceme.

Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou. Dobrá zpráva je, že Pán Bůh není členem žádné církve ani nepatří k nějakému náboženství. „Špatná“ zpráva je, že nemluví, jen když chceme, nýbrž když chce On.

Ale ten hlas, který má právo říci, kudy cesta nevede a kudy ano, ten hlas s autoritou a respektem, se ozývá. Hlas, který jsme nemohli čekat, a přesto doufali, že se ozve. Je však velmi tichý, vzpomínáte na Elijáše v prvním čtení z Bible? Myslel, že uslyší hlas Boží v hromu a větru, v zemětřesení – a zatím – až v tom tichu na konci uslyšel Eliáš své jméno!

Ten tichý hlas ale promlouvá jinak, než jsme čekali. Chtěli jsme svobodu jako možnost, dělat si, co chceme. Ale hlas nás vede úplně jinam. Všechny, církev i její okolí. Tak stojíme pod tím hlasem jako jeden muž nebo žena: křesťané, nekřesťané, biskupové i laici, lékaři i klempíři, právníci i taxikáři, zaměstnaní i nezaměstnaní, politici i voliči. Ten hlas říká: ještě není konec, ještě není pozdě, je čas – k pokání. Ale začni, už se zvedá vítr soudu, už tady, na tomto světě, se děje „poslední“, „nejvyšší“ soud.

Jeden starý spirituál to říká krásně: „Zní, zní, zní, hlas temný, tichý: zvažte své hříchy“.

Skoro z toho jde strach: „sekera se zatne do suchého kmene“, kdo nenese ovoce, bude poražen jako souška v lese. Ale zase naděje: „ještě pozdě není“, je sice za pět minut dvanáct, možná „včera bylo pozdě“, ale když teď začneš, ještě to stihneš! Ale jak začít?

První je ten tichý hlas vůbec slyšet. Chce to důvěru, že hlas zní. I Eliáš ji mohl ztratit, poté, co se mu hlas neozval tam, kde jej čekal. Pak už se jenom divil: co tu děláš, Eliáši? Co chceš, co čekáš od této chvíle, co čekáš od života?

Na to samé se ptali v Kolosách, kam píše apoštol svůj dopis. Co dělat, aby měl život cenu i po létech, aby se jednou nemuseli ohlédnout a říci si „užili jsme si, ale smysl to stejně nemělo“. Co dělat, abych byl svobodný já i ti kolem mě a naše svoboda aby na sebe nenarážela? Otázka „co dělat“ je vlastně naší otázkou po svobodě a po štěstí.

Překvapivá odpověď: „buďte vděčni!“ Ne „musíte být slušní, musíte nelhat, nekrást, nepodvádět, být věrní“, nýbrž „buďte vděčni“, tady to začíná, i když v textu je to až dál!

Moje první reakce však bude: „Vděční? Za co, prosím vás? S tímhle zdravím, s tímhle platem, v takovéhle době, s takovými starostmi?“

To napadne každého, v každého době. Ani ti v Kolosách neměli na růžích ustláno. A přesto jim apoštol píše „buďte vděčni“. Přesto, že jsou pronásledovaní a posmívaní, že jim lidé nerozumí, že mají křesťany za nebezpečné anarchisty nebo za cvoky. Přesto, že ani kolosští neměli úplně jasno, co jejich víra znamená a co ne, takže i mezi nimi existovaly konflikty, jako kdykoli jindy, i dnes. A přesto „buďte vděčni“! Je ještě jiný důvod k vděčnosti, než okolnosti života!

Tohle na křesťanství udivuje a dráždí nejvíc: ta nevypočitatelnost. Člověk něco nějak vidí, má nějakou zkušenost a pak přijde misionář nebo prorok a řekne „všechno je jinak“. Určitě to také mnozí zneužívají, skrývají za křesťanství kdejaký výmysl i podvod, ale evangelium takové je: do situace přináší nový úhel pohledu, skoro nové oči. Věci jsou uvnitř jinak, než vypadají zvenčí.

Tichý hlas nabízí nový pohled: ještě jednou se podívat na situaci, na sebe i na druhého člověka. Ještě jednou se podívat na své trápení i na své radosti. Najednou všechno dostává jiné barvy.

Vděčnost nemá svůj zdroj v tom, co člověk má, co si koupil, čeho dosáhl, ani v tom, co se děje kolem něho. Tato vděčnost není závislá na situaci. Vděčnost má svůj zdroj v poznání, že je dobré, co je, že jsem dostal mnohem víc, než si obvykle připouštím, že i kdybych už nedostal nic dalšího, dostal jsem dost.

Pak přijde druhý krok: poznání, že to všechno, o čem apoštol psal před chvílí, je možné. Totiž, že špatné lze odložit. Že toho, co jsem považoval za nutnou souvislost doby, bez níž se dneska neobejdu, není nutné vláčet s sebou: hněv, nenávist, závist, nevěru, všecky typudy, afekty i návyky, které dříve vyplňovaly můj život, a říkal jsem tomu svoboda! Lze to odložit, protože při tom nepůsobí jen moje síla, nýbrž ještě jiná.

Vděčnost pochází z poznání, že jsme byli povoláni k pokoji.

Zjišťujeme překvapivé: svobodu nebo nesvobodu si především nosíme sami v sobě. Jestli mně vládnou moje touhy nebo strachy, hněvy nebo výčitky, svobodný nejsem. Jestli žiji obklopen přepychem nebo v docela skromných podmínkách, není rozhodující. Naopak přijmu-li do svého srdce pokoj, vyžene mně to z hlavy hněv, výčitky i strach.

Zní to příliš abstraktně? Nadpozemsky? Ale ne, apoštol nebyl mimozemšťan. Jeho hlas je sice hlasem Božím, ale ani Bůh není mimozemšťan. Proto čteme o pokoji Kristovu; Ježíš Kristus byl přece člověk jako my. Ale někteří v něm poznali samotného Pána světa, Stvořitele. A poznali, co nebo kdo dává svobodu, nikoli jen politické nebo ekonomické poměry. „Kdo mě z pout mých ven vyvádí, kdo ta pouta odstraní?“ „Jenom“ – a teď se budeme divit – „láska vysvobodí. Láska bázeň vyhání.“

Být jak strom, co plody nese, neohne se, být jak dům na pevné skále, kdo by si to nepřál? Jenže kde vzít a nekrást? Nyní se projevuje, že biblický text není jen napomínání! Je to především překvapivé oznámení: tohle všechno můžeš dostat, nikoli vybojovat. To hlavní, co přináší dobrá zpráva o Boží lásce je, že dobré věci jsou připraveny, stačí si je vzít.

Ale samozřejmě úplně jednoduché to není. Lékař tě taky vyléčí, jen když ty sám budeš brát léky a dodržovat léčebný režim. Ale přitom, i vyléčený pacient ví, že za uzdravení může poděkovat ne sobě, nýbrž lékařům a lékům.

Láska, o níž mluví Bible i písnička mládeže, není obvyklý cit, zamilovanost nebo vzplanutí, nýbrž poznání. Poznání je to, co motivuje Diakonie i Charity pomáhat tam, kde vypuknou záplavy nebo jiná pohroma. Láska jako poznání umožňuje odpustit, když normální je vztek a odplata. Láska jako dar poznání přináší pokoj, kde jinak nastupují deprese, tachykardie a žaludeční vředy. Láska jako dar umožňuje pokojné soužití mužů a žen i po třiceti letech, spoluobčanů bílých i barevných, křesťanů, muslimů, židů i nevěřících, bez pocitu nadřazenosti nebo ohrožení. To je láska.

Máme se všichni co učit. Vzpomínáme se smutnou vděčností Jana Palacha i jeho výročí. I jeho plamen pomohl přinést světlo do budoucnosti. A vděčně slyšíme o lásce, která sjednocuje i nesjednotitelné, smiřuje protiklady a ukazuje, že všechny, celé lidstvo, nese jeden životní princip, jedna pravda života a jeden, jediný zdroj svobody.

To opravdu není napomenutí. To je radost. Amen.