Stárnutí je zlozvyk, na který nemám čas, usmívá se kronikářka Jarmila Musilová

„Krásné jsem měla období dospívání. My jsme měli takovou bezvadnou partu. Chodili jsme se koupat do Bečvy k takzvanému bílému domku. A tak jsme si také říkali SBD, Svaz bílého domku. Neustále se ještě navštěvujeme, kamarádíme, přátelíme. Bylo nás jednadvacet, čtyři děvčata, zbytek byli kluci,“ vzpomíná Jarmila Musilová s úsměvem na svá léta her a malin nezralých.

Moji žáčci žijí po celém světě

„Můj otec byl veterinář a vedl mě k tomu, že budu veterinářkou také, protože mě to bavilo. Vozil mě s sebou po vesnicích. Vždycky na mě čekal, až přijdu ze školy. Od dvanácti let jsem s ním jezdila. Měli jsme Tatru 57, ještě předválečnou, takže měla řízení vpravo. Otec mě mezi vesnicemi nechával i řídit,“ vzpomíná Jarmila Musilová, co předcházelo její celoživotní pedagogické dráze.

Kronikářka Jarmila Musilová (vpravo) a Blanka Prudilová|foto: Aleš Spurný

„Byla to padesátá léta, dávala se přednost dětem ze zemědělských rodin,“ vysvětluje paní Jarmila, proč jí režim studium „veteriny“ neumožnil. A tak zvítězilo přání maminky, aby se její jediná dcera stala učitelkou. Za bezmála třicet školních roků učila oceněná Vzorná učitelka nespočet žáků. Jistě v řádu tisíců. Rozprchli se po celém světě, nejdál v USA a v Austrálii.

Nechybím na ničem v našem městě

„V Lipníku se píše kronika od roku 1924. Prvním kronikářem, který psal kroniku do roku 1952, byl profesor lipenské reálky Jakub Mráček,“ vzpomíná na známou lipenskou osobnost paní Musilová, která vede kroniku pro město od roku 1997. Velmi pečlivě.

Lipník nad Bečvou|foto: Aleš Spurný

Osobně se účastní všech událostí a má dokonalý přehled o všem, co se v Lipníku dělo a děje. Vede si podrobný textový i obrazový archiv tiskovin se zprávami ze všech oblastí života v Lipníku nad Bečvou: výpisy z městských zpravodajů a kronik, zprávy z médií, kopie archiválií i náhodně získaných dokumentů třeba z pozůstalostí Lipeňáků. Je živou pamětí svého města.

„Já bych potřebovala tak dvacet let ze života ještě ubrat, abych to všechno stačila. Snažím se psát městskou kroniku, seč mně síly stačí, snažím se radit mladým lidem, o čem by mohli psát, co by mohli zpracovávat. A snažím se samozřejmě spolupracovat i se starými lidmi, abych jim v našem městě připravila co nejlepší stáří. Úkolů hodně,“ usmívá se neúnavná dáma, nominovaná na cenu Seniorka roku 2015.

Její činnost pro seniory nespočívá pouze ve zlepšování fyzické kvality jejich života, podílí se také na jejich dalším vzdělávání. Zabývá se lektorskou činností, přednáší pro Akademii III. věku i v Literárním klubu pro seniory.

Klášter? Nechci házet flintu do žita

Paní Jarmila Musilová se významně zasazuje o záchranu jedné z nejvýznamnějších památek Lipníka nad Bečvou, budovy bývalé koleje řádu piaristů, mezi Lipeňáky zvané klášter.

A nejen proto, že celý život bydlí v jeho těsné blízkosti. Vytrvale šíří povědomí o významném působení řádu piaristů v Lipníku v médiích (pořady v rozhlasu i v televizi), ochotně a se zasvěceným komentářem provází budovou kláštera jak laické zájemce, tak členy různých komisí a potencionální investory.

Ví, že chátrání kláštera je velký a vleklý problém, ale nevzdává to. „Jsem optimista a věřím, že jednou se nám to podaří, že někdo vyslyší naše prosby a s klášterem nám pomůže,“ říká s nadějí paní Jarmila.

… a na tu znělku jsem zapomněla

Po natáčení si paní Jarmila posteskla, že zapomněla zveřejnit výzvu posluchačům ohledně znělky městského rozhlasu v Lipníku. V druhé polovině minulého století každé vysílání městského rozhlasu v Lipníku nad Bečvou začínalo znělkou. Byla to melodie záhorské písně „Seděl s ňó pod střešňó“ a pouštěla se tenkrát z gramofonové desky. Znělka ani deska se nedochovaly. A tak chtěla paní Musilová požádat posluchače Českého rozhlasu Olomouc o pomoc při pátrání po této vzácné archiválii. Nemáte ji náhodou doma?