Stárnutí je otázkou postoje. Spokojení lidé neřeší vrásky, ale směr, říká Cajthamlová. Jak přijmout svůj věk?

První známky stárnutí se u žen objevují kolem pětadvaceti let, u mužů přibližně kolem třiceti. Důležitější než počet svíček na dortu je však podle lékařky Kateřiny Cajthamlové stav naší psychiky. „Stárnutí je přesně ta kategorie, kde psychický stav velmi ovlivňuje fyzický stav. A i když je to věc ryze individuální, stárnutí velmi souvisí s tím, jak je člověk vnitřně spokojený,“ vysvětluje.

Les plný strachu – a na konci naděje

Ruku v ruce se spokojeností jde vyrovnanost a pocit naplnění. „Člověk by neměl řešit hlouposti, jako jsou přibývající vrásky. Podstatné je, co v životě vykonal a kam došel,“ říká Cajthamlová. Připomíná přitom, že ne nadarmo se mladí bojovníci kdysi obávali starých indiánských žen – právě proto, že je dokázaly odzbrojit slovem, zkušeností a nadhledem.

Čtěte také

Mládí nekoupíš, stáří neprodáš. Platí rovnítko mezi stářím a moudrostí?

Důvod, proč je přibývající věk často vnímán jako nepřítel, je hluboce zakořeněn v naší společnosti, která vyzdvihuje mládí a vzhled. Významnou roli ale hraje i strach – z ubývající energie i ze smrti samotné.

Rozhodnutí založená na strachu jsou však podle Kateřiny Cajthamlové vždycky špatně. „Svá rozhodnutí je třeba stavět na odvaze a na ochotě jít za hranici komfortní zóny. Pokud v ní setrváváme, stagnujeme a upadáme. A pokud se otáčíme do minulosti, nežijeme přítomnost a nebudujeme budoucnost.“

Strach podle ní k životu patří, nesmí nás ale nikdy řídit. „Pokud se jím necháme zastavit, zůstáváme stát na místě. Smyslem je jít dál, neohlížet se na hlasy kolem sebe – ať už na sociálních sítích nebo v tramvaji –, ale soustředit se na cestu vpřed, za světlem a nadějí.“

Co zaléváme, to roste

Základní princip podle Cajthamlové zní jednoduše: co zaléváme, to roste, co udržujeme, to přetrvává. Pokud chceme zůstat v dobré kondici, musíme trénovat nejen tělo, ale i paměť, dech a celkový postoj k sobě samým. To, co přestaneme používat, postupně ztrácíme – ať už jde o svaly, schopnosti nebo životní energii.

Přijmout vlastní věk tak neznamená rezignovat ani se smířit s úbytkem sil. Naopak – znamená soustředit se na to, co stále funguje, a vědomě o to pečovat. „Pak stáří nemusí být obdobím ztrát, ale etapou klidu, nadhledu a radosti z maličkostí,“ uzavírá Cajthamlová.