Stanislav Peleška radí - 8.9.

Původní botanické jiřinky obecné (Dahlia pinnata) pocházejí z Mexika a Jižní Afriky. Dobře se aklimatizovaly v Evropě na konci 18. století. Pro snadné šlechtění rostlin ve tvarech, barvách květů i dobře samotného kvetení, je v současné době hodně desítek tisíc kultivarů od drobno po velkokvěté, různobarevné. Pěstitelsky se rozdělují do deseti skupin podle velikosti a tvaru květů a vzrůstnosti.

Vysazují se až koncem dubna (někdy třeba předrašené) do vyhřáté půdy na výslunné místo, většinou do skupin. Zásobním orgánem jsou členité hlízy. V květnu a v červnu vyrostou a od začátku července nasazují ke kvetení, které se opakuje až do pozdního podzimu v říjnu. Výjimečně i koncem září přicházejí první mrazíky, které jejich nadzemní část "spálí" a ukončí se vegetace.

Po zmrznutí nadzemních listů, květů i lodyhy se ponechá ještě až 10 dnů v zemi, pak se 5 až 10 cm nad zemí odstřihne zmrzlá část a rozvětvené hlízy se rycími vidlemi opatrně vyryjí. Uloží se k uschnutí, oddělí se zemina a k přezimování se dají do teploty od 0 do 10°C, třeba do sklepa. Na jaře je vhodné před výsadbou namočit hlízy, případně namořit. Zbytky starých lodyh se zkrátí na 4 - 6 cm, velké trsy se rozdělí.

Květy se nejčastěji uplatní do váz a kytic, nemají se dlouho ponechávat na rostlině k odkvetení (zeslabuje to rostlinu), aby lépe docházelo k nové násadě květů.

Pověstné byly a jsou i u nás téměř každoročně Jiřinkové slavnosti v různých místech a při výstavách, tradiční byly v České Skalici, na nich se podílejí členové specializované Jiřinkové společnosti.