Spojené státy s invazí vojsk do Československa v roce 1968 nikdy nesouhlasily, upozorňuje historik Tůma
Okupace Československa v srpnu roku 1968 je mimořádně traumatizující událostí našich soudobých dějin, taky zasáhla několik generací. Takže se objevují nejrůznější spekulace a mýty. Také otázky, jestli a kdo nám tehdy mohl – či měl – pomoci. Co je pravdy na tom, že Spojené státy okupaci akceptovaly? Hodil nás v roce 1968 demokratický svět „přes palubu“, nebo je to pouhý výmysl?
Spojené státy americké celý obrodný proces reformních komunistů sledovaly pozorně. Svědčí o tom telegram ministra zahraničí Ruska (z 13. února 1968), který je adresovaný na velvyslanectví v Československu.
„Politická, sociální a hospodářská situace v Československu je stále velmi nejasná a proměnlivá. Máme za to, že náš postoj by v tuto chvíli v zásadě měl být vstřícný k pozitivním krokům bez pokusů urychlovat český postup. (…) Jestli Dubček a spol. budou odhodláni a schopni rozvinout nezávislejší postoj, budou jistě potřebovat zlepšit vztahy se Západem včetně USA. Existuje mnoho zjevných způsobů, jak toto přání mohou dát najevo.“
Ovšem to českoslovenští představitelé pražského jara v žádném případě nechtěli, jejich ukotvení v rámci bloku socialistických států bylo vnímáno jako neměnné a zásadní.
Jak uvedl tehdejší ministr zahraničí Jiří Hájek v Národním shromáždění (11. června 1968): „Naše současné vztahy s USA nelze nazvat normálními. Vinu na tom má politika USA a jejich postoj k nám, který je poznamenán pozůstatky studené války v politice USA.“
Americká politika byla velmi zdrženlivá, protože všichni měli ještě v živé paměti události z Maďarska.
Čtěte také
„Týkalo se to situace z roku 1956 a tamního potlačeného protikomunistického povstání. Tehdy americká rétorika povstání povzbuzovala, stejně jako maďarská redakce Rádia Svobodná Evropa. Takže cítili jistou spoluodpovědnost za krveprolití,“ vysvětluje host pořadu Jak to bylo doopravdy historik Oldřich Tůma.
Od jara pak Spojené státy se znepokojením pozorovaly dění v komunistickém bloku. Je ironií, že možnost vojenské intervence připouštěly, ovšem českoslovenští státníci s ní nepočítali. Těžko říct, zda to byla naivita, slepá víra a důvěra v Sovětský svaz, amatérismus či nedostatek ostražitosti.
Osudová Čierna nad Tisou
„V červnu a červenci tlak proti vedení KSČ a státu narůstal, a to den za dnem. Probíhala vojenská cvičení a vojska Varšavské smlouvy odmítala území pod různými záminkami opustit. Proběhlo jednání ve Varšavě, kterého se zúčastnili představitelé pěti komunistických států. Českoslovenští představitelé se ho tehdy zúčastnit odmítli,“ popisuje historik.
Čtěte také
Zásadním setkáním, kde byly ze strany Sovětského svazu sdělena ultimáta, bylo v Čierne nad Tisou – čtyřdenní jednání, které začalo 29. července 1968.
Večer 20. srpna 1968 navštívil tehdejšího amerického prezidenta Johnsona sovětský velvyslanec Dobrynin. Sdělil, že „na žádost československé vlády poskytnou nezbytnou pomoc československému lidu“. Johnson sice řekl, že „se na to podívá ráno“, ale za zhruba hodinu a půl (22:15 hodin), už začala mimořádná schůze Rady národní bezpečnosti. Poplach to byl jednoznačný a vstup vojsk Varšavské smlouvy byl považován za agresi.
Co ale mohli američtí politici dělat, když je z Československa o pomoc nikdo nepožádal. „Československá reakce nakonec přišla, bylo to jednoznačné odmítnutí okupace, takže se tímto krokem neuskutečnila Sověty očekávané legalizace celého aktu,“ konstatuje Tůma.
Jednání v Radě bezpečnosti OSN ale nakonec neproběhlo, sami českoslovenští představitelé – později vyšlo najevo, že pod brutálním nátlakem – požádali o stažení bodu jednání, s tím, že si to se Sovětským svazem vyřídí sami. Ústupek Československa, na které navazovala kapitulace, totiž byla jednou z Brežněvových podmínek.
Američané nám chtěli pomoci
Ministr Jiří Hájek na jednání přiletěl, později ve svých vzpomínkách napsal: „Do New Yorku jsem doletěl pozdě odpoledne. Na letišti jsem zdvořile nereagoval na vzkaz amerického představitele v Radě bezpečnosti George Balla, že je ochoten kdykoli se se mnou setkat. Bylo mi jasné, že by takové setkání neuniklo pozornosti tisku a poskytlo by argumenty obhájcům amerického zásahu. Stejně tak jsem se vyhýbal delšímu setkání a jednání s těmi, kdo v Radě bezpečnosti ostře kritizovali toto porušení mezinárodního práva.“
Na otázku, zda USA akceptovaly chystanou okupaci Československa v roce 1968, tak Oldřich Tůma odpovídá: „Neakceptovaly a v žádném případě nedaly Sovětskému svazu nějaký souhlas.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audioarchivu.
Související
-
Unikátní nahrávky z okupace. Hlasatel Sedláček čekal ve studiu sovětské vojáky, nakonec nepřišli
Vysílání v srpnu 1968 patří ke světlým kapitolám dějin Československého rozhlasu. Škoda, že je spojováno jen s Jiřím Dienstbierem, Slávou Volným a dalšími hvězdami v Praze.
-
Viliam Šalgovič režíroval první hodiny okupace v srpnu 1968. Po sametové revoluci spáchal sebevraždu
První měsíce roku 1990 byly nabité událostmi, na které se už zapomnělo. Patří k nim i sebevražda politika Viliama Šalgoviče – muže, který pomohl Sovětům během okupace 1968.
-
21. srpen 1968? Nešlo o žádnou okupaci. A ti mrtví? Jen oběti dopravních nehod, tvrdí Grospič (KSČM)
Měl by být 21. srpen významný den k připomínce obětí invaze vojsky bývalé Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
