Splnil si životní sen a na zahradě si postavil kino. Málem ho to stálo manželství
Anderson Jones z anglického města Stoke patří mezi podivíny, kteří obětovali prakticky vše pro svou vášeň. V dětství mu učarovalo chození do kina; tedy nejen samotné filmy, ale především atmosféra promítacích sálů. Když Anderson zjistil, že si jen těžko pořídí nějaký stávající kinosál, postavil si svépomocí a s využitím veškerých úspor vlastní kino u sebe na zahradě.
„Jako dítěti mi učarovala samotná velikost kina ABC. Nikdy nezapomenu na obří foyer, vůni popcornu a veliké schodiště do hlavního sálu, který měl snad 400 míst,“ vzpomíná na začátek své lásky ke všemu, co souvisí s kinematografií Anderson Jones, zvaný Andy.
Dnes 38letý filmový fanatik, v civilu řidič městského autobusu, sbírá dlouhá léta cokoli, co jen vzdáleně souvisí s jeho koníčkem – od starých 35milimetrových filmových reklam na hot dogy až po dveře od záchodů získaných ze zbouraných kin.
Andy projel celou Británii a navštívil skoro všechny další nadšence, kteří si taky doma postavili kino. Viděl stavby skutečně působivé, ale také jen přestavěné kůlny nebo garáže.
Kino, nebo já!
„Se svým cihlovým kinem jsem se opravdu ‚odvázal‘. A to jsem svoje kino se 34 sedadly chtěl původně ještě větší, ale stavební úřad mi to zatrhnul,“ popisuje Andy, který si dokonce napřed našel dům s dostatečně velkou zahradou, aby si svůj životní sen mohl splnit.
Nádherné minikino „spolykalo“ veškeré jeho životní úspory – asi 70 tisíc liber – plus půjčky od přátel. A hlavně asi čtyři a půl roku práce o večerech, nocích a víkendech.
Andyho manželka Jane si do detailů vybavuje kritický okamžik projektu i vzájemného vztahu Jonesových.
„Když v jednom kuse pršelo a Andymu se nedařilo tady v tom jílu vykopat základy, tak jsem mu řekla: Už dost, vykašli se na to. Prostě tu díru zasypej. Musíme zase nějak normálně žít,“ vzpomíná Jane.
„Všude bylo bláto. Dala jsem mu na výběr: Kino, nebo já! Vybral si mě, ale já si uvědomila, že přece nemůžu zabít jeho sen,“ dodává s láskou.
Recykino
Jonesovým a jejich dvěma dětem stačí pár kroků chůze přes terasu a štěrkovou cestičku, aby se ocitli v rodinném filmovém království, kde nechybí pokladna ani malý stánek s občerstvením.
Každá klika, rám dveří i baterka pro uvaděčku z 60. let pocházejí z mnoha britských kinosálů, které prohrály boj s multiplexy nebo zubem času a dostaly demoliční výměr.
„Čerpám informace z jednoho časopisu, který s předstihem informuje o tom, která kina se mají zavírat a bourat. Pak je tu jeden specializovaný web, který ukazuje nejrůznější budovy, včetně kin nebo kostelů, které čeká demolice,“ přibližuje Andy, jak si na internetu prohlíží fotky a zjišťuje, jestli by se mu něco nehodilo.
Za peníze nepromítáme
Andy Jones si neumí představit, že by svoje minikino provozoval komerčně, a ani to vlastně nechce. Svůj poklad ale rád poskytne pro různé charitativní akce nebo narozeninové oslavy kamarádů a známých.
Běda ale tomu, kdo by si třeba opřel botu o sedadlo před sebou. Něco takového je pro Andyho hrdelní zločin.