Spánek rozumu budí příšery

V lednu 1991 jistý Jan Placht charakterizuje intelektuály třemi vlastnostmi:
- za prvé nemají žádnou odpovědnost za vývoj věcí,
- za druhé jsou chronickými kritiky neduhů společnosti i tam, kde žádné nejsou,
- a za třetí jsou povýtce destruktivním sociálním elementem.
Onu destruktivitu pak demonstruje na tom, že když po listopadu 1989 byli intelektuálové „donuceni“ vládnout, vlastně vůbec ničeho nedosáhli a totálně jako „výkonné orgány politické moci“ zklamali. Jan Placht ovšem jaksi opomenul uvést, že k „listopadu“ by bez těch intelektuálů nikdy nebylo došlo a že jejich „selhání“ znamenalo dvoje svobodné volby, počátek nápravy křivd, první privatizační aktivity, počátek postupné proměny našich měst a obcí, návrat církví do společenského života a počátek ustavování občanské společnosti.

Pro a proti
Již dvacet let máme na stole pádné argumenty proti „destruktivní roli intelektuálů“ a proti jejich „elitářství“, které údajně plyne z toho, že oni „vědí cosi víc než ostatní“. A co když opravdu vědí? Co když tvrzení, že jsme všichni obdařeni stejnou schopností rozumět světu, v němž žijeme, je z gruntu mylné? A co když dochází k situacím, kdy je třeba veřejně říci něco, co sice „každý ví“, ale všichni o tom mlčí? A co když je nadto nutno toto veřejné sdělení podpořit autoritou, která neplyne z „povolání intelektuála“ (profese intelektuála přece neexistuje, jde o konvenční označení, jehož geneze je známa), ale z autority osobnosti, která se zasloužila zcela výjimečně v některém oboru lidské činnosti, jenž ale s kauzou, o niž aktuálně jde, nemusí vůbec souviset?

Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 12/2012.