Solidarita lidí byla ohromující, vzpomíná na žďárský „srpen 68“ Irena Holoubková

„Ve čtyři ráno na nás soused zazvonil, že z rozhlasu volají o pomoc, co budeme dělat. Okamžitě jsme se rozhodovali, jestli půjdeme do redakce. Já jsem šla samozřejmě taky, i když jsme měli doma tři syny, ale věděla jsem, že se obstarají. Jenže jsme netušili, že budeme pryč téměř deset dní,“ vzpomíná na srpen 68 ve Žďáře nad Sázavou Irena Holoubková.

Žďárská stanice patřila tehdy mezi ty, které vysílaly nejdéle, přestože už mnohé další byly umlčeny. Bylo to i díky silnému vysílači, který se podařilo získat od správy civilní obrany.
Luboš Holoubek vzpomíná: „Dodal jsem si odvahy a zavolal do Brna náčelníka Lidových milic, zda bychom z tohoto vysílače mohli vysílat. Moje troufalost ho velmi rozčílila. Prý jde o vysílač jen pro mimořádné účely. Odpověděl jsem mu tedy otázkou, zda toto není mimořádná situace, když tu na lidi táhnou armády ze čtyř stran a nevíme, co bude. To nakonec uznal.“

Rozhlasoví redaktoři Holoubkovi vysílali nepřetržitě deset dní, obraceli se na ně i kolegové z Ostravy, kde už rozhlas nevysílal, aby jim pomohli dostat do éteru důležité informace. A jak říká Irena Holoubková, bez obyčejných lidí a jejich pomoci by se tenkrát neobešli.
„Volaly nám pekárny, že budou péct ve dne v noci, protože hned první den začala panika ohledně potravy, lidé nevěděli, co bude. Stály se fronty na všechno možné i nemožné. Lékaři volali, že budou mít i mimořádné služby, školky hlásily, jestli maminky musí do nočních směn, že děti ubytují, že jim ustelou, že je nakrmí. Lidská solidarita se projevila v plné šíři.“