Snoubence jí popravili nacisti. Budoucího manžela na ni nasadila StB. Osudové ženy: Milena Šeborová

Mileně Šeborové štěstí v životě příliš nepřálo. Přestože se s nepřízní prala statečně již od dětství a v dospělosti toho pro český odboj proti oběma totalitám vykonala hodně, není v českých zemích příliš známá.

„Větší ohlas nevzbudily ani její paměti, které vyšly pod názvem Česká trilogie. Důvodem je možná to, že byly publikovány až 30 let po anglickém vydání a 20 let po její smrti nebo že v nich chybí některé podstatné skutečnosti,“ konstatuje historička Pavla Plachá.

Milena Šeborová se narodila v roce 1916. Dětství strávila ve Zbirohu, kde její otec Vojtěch Šebor působil jako soudce. Měla dva starší bratry. Sourozenci ale brzy přišli o rodiče a byli odkázáni sami na sebe a na malou penzi po otci. Milena později studovala dívčí gymnázium Minerva a uplatnila se jako úřednice.

Červenec 1938

Osudový zvrat v jejím životě nastal v roce 1938, kdy ve zjitřené atmosféře blížící se války potkala dávného známého Andrého Regenermela.

Čtěte také

Do společnosti i do deště. Za svým mužem by šla na kraj světa. Osudové ženy: Marie Krajinová

„André pocházel z rodiny pražského podnikatele a narodil se v Americe. Rodina se ale ještě před 1. světovou válkou vrátila do Čech. André vystudoval průmyslovku, seznámil se s Milenou, ale až v roce 1938 se z nich stal pár,“ líčí historička.

Nacistická rozpínavost vyústila ve vznik Protektorátu Čechy a Morava. Armáda byla rozpuštěna a André si musel najít civilní zaměstnání. Jako český vlastenec se zapojil do odboje. Byl členem zpravodajského týmu Vladimíra Krajiny, který udržoval radiotelegrafické spojení s londýnským exilem.

Do odboje se brzy zapojila nejenom manželka Vladimíra Krajiny, ale také Milena. Přes den pracovala jako tajemnice kulturního centra, večer chodila šifrovat a dešifrovat zprávy, které si vyměňoval domácí odboj s Londýnem.

V hledáčku gestapa

Počátkem května však odbojovou skupinu odhalili nacisti a její členy pozatýkali. „Andrému se podařilo při zatýkání utéct, ale následně byl za pomoci náhodných chodců zadržen. Na pražském gestapu se brzy ocitla i 25letá Milena, které se ještě díky varování podařilo zlikvidovat některé kompromitující materiály v Andrého bytě,“ vypráví Pavla Plachá.

Milena byla vězněna na Pankráci. Před soud ale postavena nebyla, uvalili na ni podle tehdejších zvyklostí ochrannou vazbu. Následně byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Zpočátku byla nasazena na venkovní práce, později pracovala v dílně na drobné výrobky a pak v dílně na slaměné boty a zpracovávání králičích kožek.

Na svobodě

Na přelomu dubna a května 1945 byl Ravensbrück evakuován. Milena se po dlouhé anabázi dostala zpět do Prahy, návrat do normálního života pro ni ale nebyl snadný.

„Musela se vyrovnat se skutečností, že v září 1941 byl popraven André. Ona sama na tom nebyla zdravotně nejlépe, a tak odjela na dva měsíce na zotavenou do Krušných hor. Po návratu začala pracovat ve Svazu národní revoluce, což bylo sdružení bývalých účastníků domácího a zahraničního odboje,“ přibližuje Pavla Plachá.

Dva roky jí také trvalo, než sehnala vlastní byt. Do té doby bydlela se svým bratrem a švagrovou. Již v roce 1947 ale došlo ke druhému osudovému setkání s Vladimírem Krajinou, který působil jako generální tajemník národně socialistické strany. Mileně nabídl místo sekretářky.

Znovu v odboji

Milena měla za úkol shromáždit a utřídit dokumentaci o jejich odbojové činnosti za války. V září 1947 jí Krajina sdělil, že má v úmyslu založit zvláštní skupinu, která by shromažďovala poznatky o činnosti jiných politických stran vůči národně socialistické straně, hlavně o rozpínajících se komunistech.

Členové skupiny zprávy kódovali a vedli si kartotéku svých informátorů. Přišel ale únor 1948. Než byli všichni zatčeni, Milena ještě stihla spálit v kotelně kompromitující materiály.

Přestože byla ještě téhož dne na přímluvu u prezidenta Beneše propuštěna, věděla, že jsou její dny sečteny. Brzy byla zatčena a spolu s dalšími členy národně socialistické strany obviněna v prvním politickém procesu po komunistickém převratu z velezrady a špionáže. Rozsudek zněl 5 let vězení.

Vějička na bratra

Na svobodu byla propuštěna 2. března 1953. Ve spárech StB ale zůstala i nadále, přestože spolupráci odmítla. Pracovala jako myčka nádobí v kamenolomu. Kvůli zdravotním problémům byla později přesunuta do skladu potravin.

Její bratr Miroslav byl po únoru 1948 suspendován a živil se jako noční vrátný, bratr Miloš odešel na jaře 1948 do emigrace. Podle informací, které StB o Milošovi měla, pracoval pro francouzskou tajnou službu. A tak se Milena v roce 1954 stala nevědomky součástí jejich plánu proniknout do francouzské rozvědky v Paříži.

Na scénu tedy nastoupil Josef Ulver, pověřený úkolem získat si Milenu, spolu s ní emigrovat za jejím bratrem a infiltrovat místní zpravodajskou síť a naše exulanty.

„Josef Ulver byl ale velký podvodník. Milenu si získal legendou o minulosti politického vězně. Už za 1. republiky na něj ale bylo podáno několik trestních oznámení. Za války zneužíval těžké situace Židů a obíral je o peníze. Zdá se, že i spolupracoval s gestapem. StB si ho proto vytypovala jako vhodného kandidáta na spolupráci,“ líčí historička.

Ďábelský plán StB

Brzy po seznámení se skutečně Milena za Josefa provdala a brzy po svatbě začali připravovat plán na emigraci. Vše ovšem na dálku řídila StB. Nakonec emigrovali v roce 1956 během zájezdu s Čedokem na východoněmeckou Rujánu.

Netušili však, že bratr Miloš mezitím odešel z Francie do USA. A protože by Ulverovi museli dlouho čekat v uprchlickém táboře na vstupní víza, zkontaktovala Milena svoji přítelkyni z koncentračního tábora Annu Kvapilovou, která žila od roku 1948 v Norsku, a odjeli za ní.

V Oslu začala norská bezpečnost okamžitě zkoumat minulost manželské dvojice. Milenino napojení na odbojové hnutí během války bylo nepopiratelné... V případě Josefa Ulvera musela norská bezpečnost konstatovat, že o něm existují jen kusé informace. Díky Mileninu profilu ... byl i Josef vyhodnocen jako skutečný uprchlík.
norský publicista Englund

Ulver brzy navázal spolupráci s norskou bezpečnostní policií. Protože ovládal maďarštinu, pomáhal jim vyslýchat maďarské uprchlíky, kterých bylo po potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku několik stovek. Nakonec se stal i spolupracovníkem norské zpravodajské služby.

Vysněná Amerika

Milena neměla po celou dobu ani tušení, co je její manžel zač. Nakonec spolu v roce 1958 odešli do Ameriky. V roce 1964 se rozvedli. Ulver se odstěhoval do Západního Německa a Milena zůstala v Americe.

Žila osamoceným životem až do svého druhého sňatku. Její druhý manžel byl syn českých emigrantů Milan Knoll. Klidný život ji s ním ale nečekal. Opustil ji kvůli jiné ženě a Mileně zbyly jeho dluhy, o čemž se svěřovala v dopisech své kamarádce Anně Kvapilové.

„Podle dostupných informací dále víme, že žila v Denveru, a dokud to šlo, pracovala v cestovní agentuře. Přibývalo ale zdravotních problémů, měla srdeční potíže, přesto ale občas přednášela o své zkušenosti z koncentračního tábora,“ dodává historička. Zemřela 14. prosince 2000 ve svých 84 letech.