Šněrovat tkaničky a skládat krabice. S Kateřinou Nedbálkovou o dřině v továrně Baťa na Zlínsku

15. září 2022

Poslechněte si rozhovor Aleny Blažejovské s brněnskou socioložkou, která vydala knihu Tichá dřina – dělnictví a třída v továrně Baťa.

Kateřina Nedbálková je docentkou na katedře sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V nakladatelství Display vydala knihu Tichá dřina: dělnictví a třída v továrně Baťa.

Prostřednictvím rozhovoru, který s ní vedla redaktorka Alena Blažejovská, se můžete podívat do obuvnické továrny v Dolním Němčí ve Zlínském kraji, která je jedinou provozovnou ve střední a východní Evropě, kde se boty Baťa vyrábí. Celkem má Baťa po světě 24 továren, většina z nich sídlí ve východní Asii a v Africe.

Čtěte také

Při opětovném převzetí majetku firmy v roce 1992 se totiž Baťové rozhodli pro prodejny firmy Baťa, avšak z provozoven, kde se boty vyráběly, měli zájem o jedinou – v Dolním Němčí. Ta byla navíc postavena až v roce 1970 pro podnik Svit, kam byly Baťovy továrny po znárodnění v roce 1945 převedeny. Kateřina Nedbálková se zaměřila právě na tuto továrnu, kde bylo po dobu jejího výzkumu nejprve 140, později už jen 100 zaměstnanců.

„Už dlouho mě zajímalo téma třídních nerovností mezi lidmi,“ vysvětluje socioložka. „Ale ne z pohledu kvantitativních výzkumů, které měří a rozdělují lidi do skupin, ale z pohledu víc zaměřeného na detail, to znamená, jak se lidé liší v životním stylu a způsobu trávení volného času, oblékání, vkusu…Továrnu Baťa jsem vybrala tak trochu náhodou, protože jsem tam byla se školou na exkurzi. Zdála se mi vstřícná ředitelka továrny, a tak jsem ji oslovila. Měla jsem velké štěstí, že ten výzkum dovolila.“

Čtěte také

Kateřina Nedbálková používá termín „třída“, čímž se hlásí k určité sociologické tradici. „Ta je pro mě vymezena hlavně dvěma autory. Volná inspirace by byla Marxem v tom pojetí, že nám umožňuje vidět třídy jako skupiny, které stojí v konfliktu. Různé sociální skupiny vidí svět jinak a mají různé šance prosadit svou vizi světa. To mně připadá důležité. A druhou inspirací je Pierre Bourdieu, který vidí třídu nejenom na pracovním trhu, ale právě v té sféře životního stylu, vkusu, humoru, oblečení, politických preferencí.“

V rozhovoru autorka mluví i o Janu Kellerovi, jehož sociologické knížky pro ni kdysi byly inspirací. „Ale jestli se nepletu, jeho knihy nikdy nejsou založeny na konkrétním výzkumu,“ vysvětluje Nedbálková. „Dává dohromady všechno možné, co přečetl, hlavně literaturu francouzského původu. Mě láká sociologie, která je založená na tom být v terénu mezi lidmi: dívat se, jak to lidi dělají, jak spolu mluví, a všímat si i toho, co je vidět, cítit, co jde hmatat.“ Podle autorky se sociologové obecně málo snaží pronikat do jiných sociálních skupin nebo vrstev.

Socioložka dělnicí

Kateřina Nedbálková se tedy v letech 2018 – 2021 vydala do továrny Baťa v Dolním Němčí, aby provedla výzkum na místě. Prakticky to znamenalo, že s dělníky pracovala na výrobě bot a přitom realizovala svá pozorování a výzkumné rozhovory. Psala si také terénní poznámky, z nichž ve své knize cituje. „Ráno po šesté hodině jsem se nahlásila mistrové jedné z dílen, aby mi přidělila nějakou práci. Musela to být jednoduchá práce, na kterou stačí i člověk, který není zacvičený, kvalifikovaný, takže nejčastěji to pro mě bylo šněrování tkaniček nebo práce u finálního pásu, kde se dávají boty do krabice nebo se krabice skládají. Přesouvali mě tam, kam bylo potřeba,“ vypráví socioložka.

Dělníci, resp. dělnice o výzkumu věděli od ředitelky továrny. Socioložka také napsala oznámení a výzvu k rozhovoru na nástěnku v továrně, na tu však nikdo nereagoval. „Viděla jsem, že musím oslovovat lidi přímo při práci. To různě šlo, nebo nešlo.“ Autorka dodává: „Myslím si, že lidi mají malou představu o tom, co je sociologie a co je sociologický výzkum. Pro lidi v továrně bylo asi těžké si představit, co konkrétně z toho bude. Představovali si nějakou učebnici, kterou přečte pár studentů. Já sama jsem si napřed myslela, že to bude třeba jen článek, ale pak to nabylo rozměru knížky. A nečekala jsem, že o ni bude takový zájem ze strany médií.“

Bolavé ruce a únava

Podstupovat dřinu v továrně, na kterou nebyla zvyklá, a současně provádět výzkum bylo zvláště ze začátku pro Kateřinu Nedbálkovou těžké. „Je to ale něco, co mi dělá radost – dívat se na svět okolo, divit se a chodit do prostředí, která nejsou úplně známá. Ale ta  práce byla fyzicky hodně náročná – bolely mě ruce, ze šněrování jsem je měla odrané pořád na stejném místě. Nad tím jsem si stýskala, ale pak jsem to přijala jako fakt. Na začátku jsem měla euforii, že je to něco úplně jiného než na univerzitě, že se můžu tak unavit a ve tři hodiny odpoledne usnout únavou. To byl i příjemný pocit. A je pravda, že bylo náročné se přimět k tomu, že si mám potom sednout k počítači a zapsat pozorování nebo přepisovat rozhovory.“

„Mezi mnou a těmi lidmi byly rozdíly i podobnosti,“ líčí autorka knihy. „Podobnost byla čistě demografická – pracovaly tam většinou ženy, moje vrstevnice nebo trošku mladší, to znamená 40-50 let. Lišily jsme se vzděláním, které ale obecně v populaci stoupá a ti lidi v továrně to cítí. Mají jen základní vzdělání nebo jsou vyučeni ve společnosti, která si vzdělání cení. Mohou si tím pádem připadat méněcenní. Tu méněcennost kompenzují třeba právě hrdostí na dřinu – schopnost stát na místě osm hodin nebo déle, když jsou přesčasy, dělat precizně stejnou práci pořád dokola a zároveň rozumět celému procesu výroby.“

Důležitá role kolektivu

Výrazným tématem hovorů v továrně je kolektiv. „Vzpomínali, že dřív to bylo lepší – dřív si lidi pomáhali, teď si nepomáhají. Ale už v dokumentu z roku 2002 říkali to stejné, co říkají dnes, že dřív byl kolektiv lepší. Asi je to univerzální mechanismus.“

Jiné je v továrně také pojetí času a místa. „Tovární práce je výrazně časově omezená, normovaná, striktně daná. Začíná s přesností na minutu a končí s přesností na minutu.“ Lidé nicméně rádi přijdou do práce o dvacet minut dřív, aby si mohli dát kávu. „To byl můj případ taky, ráda jsem tam byla před šestou a dala jsem si v kantýně jogurt, rohlík, šunku. Ale zdálo se mi, že když práce skončila, tak naprostá většina lidí jde okamžitě domů. Není vůle, což se nedivím, setrvávat v práci přes čas,“ vypráví Kateřina Nedbálková.

Štěstí za minimální mzdu

Na továrně, která je omšelá, je podle socioložky vidět, že se do ní dlouho neinvestovalo. „Řada lidí, kteří v ní pracují, má jen minimální mzdu, která je v současné době 16 200 korun. Ředitel firmy Baťa Střední Evropa by řekl, že to je dáno trhem, že mzdy v obuvnickém průmyslu jsou všude podobné, je to tak správné a dělníci jsou s tím šťastní. To mně řekl v rozhovoru,“ vysvětluje Nedbálková. „Je to možná pravda s výjimkou toho štěstí. Ale nezobecňovala bych, protože úplně jiný příběh jsou například dělníci ve Škodovce, kteří mohou mít mzdy minimálně dvojnásobně vyšší. Hodně se liší různá odvětví průmyslu.“ Lidé v Dolním Němčí podle socioložky mohou vyžít z minimální mzdy, protože žijí ve vlastních domech, které například zdědili. Kdežto kdyby bydleli v Brně nebo v Praze, tak jim to nestačí ani na nájem.

Kateřina Nedbálková v rozhovoru dále mluví o roli odborů v továrně v Dolním Němčí. Uzavírá, že nejvíce ji překvapila fyzická namáhavost této práce, ale i nedůvěra vůči výzkumu. „Bylo to těžší, než jsem si myslela,“ svěřuje se. Podstatné však pro ni je kontaktovat lidi z jiných sociálních okruhů: „Snažím se to dělat i ve svém každodenním životě, třeba i na sociálních sítích.“

Rozhovor obsahuje i řadu konkrétních příběhů a poznámky o vztahu firmy Baťa k této knize.

Socioložka Kateřina Nedbálková uvítá, když se jí ozvete a budete s ní sdílet svou pracovní zkušenost. Platí to zvláště pro ty, kteří mají pocit, že se o jejich práci nikdo nezajímá.

Spustit audio

Související