Snaha chránit i ovládat a kontrolovat. Jak nepřebírat zodpovědnost za ostatní?

Jak přebírání zodpovědnosti za druhé vypadá? Podle psycholožky Šárky Kučerové jde zpravidla o dvojí tendenci. „Buď se snažíme někoho ochránit před špatným rozhodnutím, chybou, selháním nebo utrpením a převezmeme zodpovědnost za to, co řeší. Anebo sami potřebujeme mít až takový pocit jistoty a bezpečí, že začneme věci kontrolovat a dotyčného ovládat,“ vysvětluje na úvod lékařka.

Zachránit i ovládat

Nejčastěji se takové chování objevuje ve vztahu rodič a dítě. „Do určitého věku je to samozřejmě v pořádku. I dospívající dítě, které postupně přebírá zodpovědnost, by mělo cítit, že mu rodič kryje záda. Problémem se to stává ve chvíli, když rodič zasahuje do života dítěte, které už je dospělé a má svůj život.“

Časté je přebírání zodpovědnosti také v partnerských a pracovních vztazích. „Často jsou to ženy, které mají tendenci dělat svým mužům maminky. Výsledkem pak je nerovný vztah, který nefunguje ani z jedné strany. V pracovní rovině je pak viníkem naše neschopnost říct ne nebo pocit, že my to přece zvládneme lépe než naši kolegové.“

Nežít svůj vlastní život

Tendence přebírat zodpovědnost za druhé pramení podle Kučerové velmi často v dětství, kdy na nás byla kladena příliš velká zodpovědnost příliš brzo nebo nám nebylo umožněno dělat chyby. „V dospělosti se pak logicky bojíme selhání. Nejenom vlastního, ale i druhých.“

Čtěte také

Neumíte říkat ne? Zbavte se syndromu hodného dítěte a začněte vnímat svoje potřeby

Komplikace je to ale paradoxně pro obě dvě strany, protože ani jedna nemůže žít svůj vlastní život. „Ten, kdo přebírá zodpovědnost za ostatní, přestává mít kapacitu žít svůj vlastní život, protože je tak vyčerpaný a zaměstnaný žitím životů ostatních, že na ten svůj už nemá čas. Často se objevují i výčitky svědomí žít svůj vlastní život, když nejsou šťastní ostatní. Vede to ale k naprostému vyhoření.“

A jak z toho všeho ven? V obou případech je to podle psycholožky otázka hranic. „Pomáhající by si měl uvědomit, že to není jeho život. Sice může dotyčného podpořit v jeho rozhodnutí, nemůže to ale řešit za něj. Stejně tak opačně, pokud je nám pomoc druhých nepříjemná, musíme se zamyslet nad tím, zda jsme to vůbec takto komunikovali. Lidé si to často neuvědomí. Proto mnohdy stačí vyjádřit upřímný dík a současně říct: Chci si to zkusit sám,“ dodává Šárka Kučerová.