Smrt vnímám jako dárek, který mě hodil o mnoho let dopředu, říká bloggerka Veronika Hurdová aka Krkavčí matka

Proč si spisovatelka a cestovatelka Veronika Hurdová vybrala pseudonym Krkavčí matka? „Bohužel to byl můj vlastí nápad. Nikdo mě nenutil, ale spíš to byla asi nedomyšlená mladická nerozvážnost než nějaký úmysl,“ říká. Dnes ji psaní blogu živí a nejčastější čtenářský dotaz je právě na podivný název blogu. Pusťte si celý rozhovor ve videu.

Děti smrt táty braly přirozeně

V době třetího těhotenství vstoupila do jejího života tragická smrt manžela. Na blogu o smrti píše jako o události, která ji posunula dál a věnovala jí i knihu nazvanou Moje milá smrti. „Když Honza zemřel, asi věděl, že budu pokračovat ve stejném směru a že to už sama zvládnu.“

Veronika prý věří na duše, které si samy vybírají, kdy přijít a odejít z tohoto světa. Hodně jí pomohly děti, které tehdy byly opravdu malé (2 a 3 roky). „Byly to pro mě průvodci, protože smrt táty braly naprosto přirozeně, ne jako zmasírovaná většinová společnost.“

Smrt jako „báječná“ věc

Dnes to alespoň podle toho, co sama píše, vypadá, jakoby smrt považovala za „báječnou“ věc. „Nejdřív se vám ze dne na den zboří svět. Jste poloviční a nic nemá smysl, klidně i několik měsíců. Měla jsem pocit, že mi láskou pukne srdce a že jsem se definitivně zbláznila,“ popisuje.

Každému bych přála, aby se cítil tak šťastný, jak jsem teď já, říká Veronika Hurdová|foto: Adam Kebrt

Vyřešila to po svém a o svých pocitech začala psát. „Dnes smrt vnímám jako dárek, který mě potkal a hodil tam, kam bych jinak asi kráčela dlouho. Nechci, aby to vypadalo jako nějaká vysněná meta, ale každému bych přála, aby se cítil tak šťastný, jak jsem teď já.“

Nejsem médium, nevidím anděly

Svůj zážitek ale nebere jako univerzální radu pro truchlící. „Asi jsem měla štěstí,“ uvažuje o tom, jak se s událostí vyrovnala. A stejně se staví i k nemoci. „Nemoc je stav duše. Člověku říká: Zastav se a koukni na to, jak jsi žil. Vaše tělo vám jinak nemá možnost říct, že s vámi není něco v pořádku.“ Tvrdí taky, že v úplně každém z vás je krásná, čistá duše.

„Nejsem nějaké médium, nevidím anděly, ale opravdu každý se narodil krásný. Neznám miminko s ošklivou duší. Sice nemluví, ale v jeho očích vidíte celý vesmír a lásku. Pak se to ale někde po cestě zlomí a potkáte se s lidmi, kteří se vám snaží ublížit,“ říká. „Jsou to ale jen nánosy, které na sobě máme. Je na každém, jestli si je zvládne sundat a svítit.“

Nechci dávat rady na život

Svůj zážitek nebere jako univerzální radu pro truchlící. Jsou lidé, kteří po ztrátě blízkého úplně ztratí smysl života a jejich jediným přáním je odejít. „Asi jsem měla štěstí,“ říká Veronika Hurdová v rozhovoru s Jiřím Holoubkem|foto: Adam Kebrt

Současná rychlá doba přeje nejrůznějším radám. Ona by ale nechtěla, aby její texty někdo považoval za návod na vlastní život. „Je to jen nějaký omyl, který si žije vlastním životem. Můj záměr je ukázat, že žiji v mnoha věcech jinak než mainstream. To je má cesta,“ prohlašuje.

„Pro okolí jsem ale asi byla divná už od mala. Vlastně jsem až do 20 ani nepotřebovala kamarády. Dospívání jsem si tak prožila o samotě.“ Už od té doby taky ví, že si vystačí a nepotřebuje nějaké ujištění zvenku. „To si zvládnu dát sama,“ dodává Veronika Hurdová.