Sláva vítězi, čest poraženému

6. listopad 2008

První vlaštovkou, která mi signalizovala výlet do jiného světa, byl hned vstupní televizní duel mezi oběma kandidáty na amerického prezidenta. Odehrál se před několika týdny a byl jsem na něj zvědav do té míry, že jsem se donutil vstát ve tři v noci, v oné nejtemnější hodině mezi psem a vlkem, abych ji mohl sledovat v přímém přenosu.

Sestřihy totiž vždy jen vyzobou to, co jejich tvůrci - tedy zpravodajci - považují za nejpodstatnější, a takový vhled nemusí být zrovna vypovídající: soustředí se totiž buď jen na holá fakta, anebo naopak na občasný výron emocí, ale nepostihuje jemné psychologické předivo vzájemného souboje znalostí i nervů, jakým takový duel bývá. Už málem padesát let se totiž ví, zprvu v Americe a pak i jinde, že tyto diskuse často rozhodují prezidentská klání, a to zdaleka nejen obsahem, ale především tím, jak borci vypadají a jak se chovají. Notoricky známý je příklad z počátku šedesátých let, kdy se Nixon kdovíproč zapomněl oholit, vypadal ošuntěle - a ať říkal co říkal, nemohl se na pohled ani zdaleka rovnou mladému, svěžímu, přitažlivému Kennedymu. Jindy se - tuším - James Carter díval co chvíli pod stolem kradmo na hodinky a národ si to vyložil tak, že už chce mít střet co nejdřív za sebou, že ho to vlastně nebaví a že tudíž není sebemenší důvod, aby v Bílém domě setrval i po druhé volební období.

Takže, jaké to bude tentokrát? zajímalo mě nad ránem v křesle. Do jiného, ve světle reflektorů, usedl za oceánem v sále před publikem postarší zkušený moderátor, kterému lze vzhledem k jeho lidské i profesní zkušenosti vepsané do tváře věřit, co říká. A pozval před kamery Baracka Obamu a Johna McCaina. Od první chvíle člověka očividně udeřil mezi oči úplně odlišný politický styl, než jaký se nejpozději od jara 2006 prosazuje u nás. Oba si na úvod docela srdečně podali ruce; poté se argumentačně nešetřili, často se chytali za slovo a připomínali si své minulé postoje k různým otázkám, občas se jeden druhému také zaryli pořádně pod kůži. Ale ani na vteřinu z nich netryskala nenávist, vzájemné pohrdání, snaha a potřeba druhého zašlapat za každou cenu do země či aspoň vymáchat v bahně. Duel skončil - na pódium se dostavily právoplatné manželky obou kandidátů, všichni si vzájemně podali ruce, páry se přiklonily k sobě, zamávaly publiku a s úsměvem odešly do zákulisí. Jistěže byla jejich náklonnost do značné míry umělá, hraná. Ale spíše než pokrytectví mi toto celé show připadalo jako ukázka jisté civilizační úrovně, jako demonstrace jistých nepřekročitelných hodnot, i když jde takzvaně o všechno.

Myslím na tuto vzpomínku ve chvíli, kdy jsou volby za námi a hlavně za Americkou. Že skončily neskutečným dějinným průlomem, který černí obyvatelé USA vesměs vnímají jako vykoupení z údobí dlouhého bezmála čtyři století, období od amerického otrokářství přes volební právo po Lutherův boj za práva lidská, je zřejmé. Že se voleb zúčastnilo nejvíc lidí za posledních více než 200 let, jinak řečeno takřka dvě třetiny celkového voličstva, se ví též. A že globálním hrdinou, který snad ani nemůže splnit přehnaná očekávání do něj vložená, je vnuk keňského šamana, nesmírně přitažlivý muž s neméně přitažlivou ženou, nemohlo rovněž uniknout nikomu. Také autor těchto řádků mu přál vítězství, přestože k poměrně obecnému pojmu "změna" je třeba být obezřetný. Ale nyní chci věnovat aspoň pár řádek tomu druhému, poraženému, který je pro mě náhle také vítězem.

John McCain je prokazatelně tím, co lze rozumět pod slovem hrdina. Pět let, jak známo, strávil v nejtěžší vietnamské samotce, i když se mohl opřít o protekci v podobě vysoce postaveného otce, který byl připraven pomoci a sami Vietnamci tomu snad byli nakloněni. Zaťal se, vydržel, a když jej pak s povděkem přijímal tehdejší americký prezident, procedil jediné: Country first, vlast je na prvním místě... Navíc, a na to je třeba silně upozornit, je to muž velkorysý, vychovaný a čestný. Předvedl to ve chvíli nejtěžší, v okamžiku kruté porážky, kterou by jen tak někdo neunesl - znovu připomínám odpudivé příklady z našeho domácího politického dvorečku. Jak se zachoval?

Když bylo jisté, že nenávratně prohrál, předstoupil před viditelně zklamaný, rozčarovaný dav svých příznivců, po boku svojí kandidátku na viceprezidenta přezdívanou Baracuda, a spustil. Ani slůvkem nezavadil o vše, co bylo pro němu a asi i nad jeho síly. Nevymlouval se na to, že mu kolega republikán Bush coby končící prezident zkomplikoval snahy tím, jak byl neoblíbený. Ani na to, že finanční krize, kterou nezavinil a nemohl zvrátit, ublížila víc jemu než Obamovi, protože k ní došlo na sklonku vlády té politické strany, za níž si nyní bil o vítězství. Nebědoval ani nad tím, že mu jeho volební štáb ani zdaleka nedokázal zajistit tak ohromnou podporu sponzorů, které se těšil jeho soupeř a dokázal ji skvostně využít. McCain řekl cosi úplně jiného.

Baracku Obamovi se srdce poblahopřál k zaslouženému a nezpochybnitelnému triumfu. A jakmile se z davu ozvalo nesouhlasné bučení, rázným pohybem vojenské ruky jej utišil a pokračoval: "Vyzývám vás, kteří jste mě podporovali, abyste stáli při novém prezidentovi. Dnes večer mu slibuji, že udělám vše, co je v mé moci, abych mu pomohl vést nás mnoha výzvami, jimž čelíme..."

Úchvatné, že? Kdysi jsem nedoufal, že se zdejší předchozí režim někdy zhroutí. Naštěstí jsem se přepočítal. Poté jsem začal věřit, že budu žít nejen ve svobodné a prosperující, ale především slušné zemi. Naneštěstí se zdá, že jsem se - aspoň prozatím - přepočítal znovu. Dokud totiž budou naši politici dávat lidem takový příklad, jaký mu vesměs - ne všichni, samosebou! - dávají, bude se i takzvaným lidem z ulice snadněji chovat neurvale, hulvátsky, bezohledně. Kéž se ještě během svého života, který ubíhá zrychleným tempem, dočkám okamžiku, kdy budu předvolební boj sledovat s potěšením z toho, že je sice tvrdý, ale fér. A kdy se poražený zachová tak, že mu vzdám čest, a vítězi provolám s čistým svědomím slávu.

autor: jvej
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová