Šéfdirigentka Alena Hron: Jak se učí dirigování? Orchestr si domů nevezmete. Musíte se postavit před něj
Dirigent má před sebou desítky výrazných hudebních osobností. Jak je přesvědčit o společné představě výsledného zvuku? A jak svou představu o hudbě předat pouze pomocí gest? „To je ta magie, kterou mám na svém povolání nejradši,“ říká šéfdirigentka Jihočeské filharmonie Alena Hron. V Blízkých setkáních prozradila, jak se dirigování učí, když si orchestr nelze vzít domů na cvičení, i proč je pro dirigenta důležitější srozumitelnost než gesta.
Hře na hudební nástroj se člověk učí v hudební škole a pak doma cvičí. Jak se to ale dělá s celým orchestrem, který tak snadno dostupný není? „Začíná se dirigováním v učebně. Student stojí před klavírem, za kterým jeden nebo dva hráči suplují celý orchestr, a učí se základní gesta a nástupy. A pak cvičí doma. Já už jsem přesně věděla, ve které části záclony mám který nástroj. Důležité je nemít hlavu v partituře, ale partituru v hlavě,“ popisuje Hron. Nejdůležitější ale podle ní je, aby mladí dirigenti dostávali příležitost postavit se před skutečný orchestr co nejdříve.
Čtěte také
Teprve při kontaktu s orchestrem totiž dirigent pozná, jak jeho gesta skutečně fungují. Vlastní styl přitom podle Aleny Hron nelze jednoduše okopírovat. „Každý má jiné tělo, jinou řeč rukou i vlastní představu o hudbě. Navíc se musíme adaptovat na konkrétní orchestr. Během prvních minut či hodin dirigent zjišťuje, na jaké podněty hudebníci reagují. Když je gest příliš, brzy se okoukají a muzikanti je přestanou vnímat.“
Podstatné je proto podle Hron být pro muzikanty především srozumitelný. „Někdy je pro mě frustrující, když před sebou vidím jen oči zabořené v notách. Hudebníci mě ale samozřejmě periferně vidí a reagují. Když občas zvednou oči a dojde k výměně energie, dají mi najevo, že přijímají moji informaci, je to samozřejmě velice příjemné. Člověk najednou cítí, že společně něco vytváříme, že jsme opravdu tým.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
