„S dědečkem jsem se nikdy moc nesblížil.“ Zdeněk Svěrák o skutečných autobiografických motivech ve filmu Po strništi bos

5. září 2017

Tatínek vždycky hned vybalil něco necudnýho a maminka byla dojímavá, vzpomíná Svěrák ve VIDEOZÁZNAMU celého rozhovoru s Vladimírem Kroce. Život známého scenáristy a herce se postupně rozpouští do motivů v oblíbených filmech: hřbitovní zeď, náhrobky, jména, holubi...

„Po strništi bos není, a to zdůrazňuji, není kronika naší rodiny. Od té jsme se jen odpíchli,“ upozorňuje Zdeněk Svěrák. Ve filmu i tak najdete řadu autobiografických prvků. Třeba dvorek s králíkárnou sousedící se hřbitovem, která se objevila už ve filmu Vesničko má, středisková.

„Ten dům na venkově, kam jsme se museli za války nastěhovat, jsme měli skutečně hned za hřbitovní zdí,“ připouští Svěrák. „Ani vodu jsme tam nemohli pít, protože říkali, že to je spodní voda a že se tam dostalo něco z těch mrtvol. Tak si představte, co to s dítětem udělá.“

Humorista tatínek a dojímavá maminka

Podobně jako ve filmu Obecná škola vypadá i v nejnovějším snímku postava tatínka trochu jako suchar. Jaký byl ve skutečnosti? „Táta byl humorista. To byl vypravěč anekdot. Jak k nám přišla sousedka, hned vybalil něco necudnýho, aby se začervenala. Měl rád, když rozesmál. A to mám asi po něm.“

Po strništi bos

Typický svěrákovský humor je ale dán i druhou složkou. Dojetím. „Dojímavá byla maminka. A to jsem taky. Proto se nestydím napsat scénu, o které vím, že bude dojemná. A kašlu na to, že mi budou říkat, že je to kýč. Protože dojetí a smích jsou váhy. Takový je život, že se někdy smějeme a jindy pláčeme.“

Čtěte také

Rodinné tajemství o dědečkovi

Kontrapunktem je ve filmu postava dědečka. Byl skutečně tak přísný? „S dědečkem jsem se nikdy moc nesblížil, protože jeho přísnost mi v tom bránila. Neustále říkal, že nemám vyčištěný boty, pak že potkal pana řídícího a že se mnou není spokojen. Ale to rodinné tajemství, že tam byl jeho syn, se kterým nesměl mluvit, to je pravda. A že se mu říkalo Vlk, to je taky pravda.“

Po strništi bos


Jan Svěrák se Zdeňkem Svěrákem řešil, koho do role dědečka obsadit. „Až jsme přišli na to, že Tříska už je stejně starej jako já a že nehrozí nebezpečí, že by si ho lidi spojovali s rolí, kterou hrál v Obecné škole.“

Film vznikl podle stejnojmenné Svěrákovy knihy, scénář ale nepsal. „Ta moje kniha je sled obrazů a já bych se od toho neosvobodil,“ vysvětluje. „Chtěli by taky po mně řezy, které jsem nazval krvavými. Třeba že se dvě rozličné postavy mají sloučit do jedné.“ K tomu nakonec i došlo.

Chtěli po mně krvavé řezy

„V knize je pan Klička, hodný kočí, a Vlk, jako zlo. A jeden anglický dramaturg chtěl z těchhle dvou postav udělat jednu, že to bude dramatičtější. A já jsem říkal: Jak můžete udělat jednu postavu z těchhle dvou rozličnejch? A on říkal: Ano, to bude na tom právě to zajímavý! Takže tenhleten Jack, kterýmu říkám Rozparovač, to tak zvrátil, že to opravdu není kronika naší rodiny. Ale je to dramatičtější a lepší.“

Zdeněk Svěrák nakonec se synem Janem spolupracoval aspoň na dialozích. „Snažil jsem se to proveselovat a byla to hezká práce.“ Ve filmu najdete ještě jeden zajímavý autobiografický odkaz: holuby. Vytváří tak vlastně oblouk ke známé písničce Holubí dům, kterou Svěrák otextoval.

Když to měl Svěrák zakázáno

„Holubí dům vznikl tak, že jsem si vzpomněl na to, jak tatínek choval holuby. Ten tlukot jejich křídel a ten prach, co zvedali, když přistávali, mám pořád v paměti a napadlo mě spojení Holubí dům.“ Jako autor textu je ale uvedený Emil Synek, Svěrákův pseudonym. Proč?

„Začínal jsem jako textař dechovky, a protože jsem se za to trochu styděl, vymyslel jsem si pseudonym Emil Synek. Netušil jsem, jak se mi bude hodit, až mě pak zakážou vysílat pod jménem Svěrák. Měl jsem na OSA tenhle pseudonym, takže jsem to mohl udělat pod ním.“