Rudolf II. byl považován za šílence. A o mně říkají, že jsem jeho vdova, směje se historička umění Eliška Fučíková

„Rudolf II. byl považován za šílence, který sbíral všechno možné. Zkoumáním rudolfinského období se mu dostalo jisté satisfakce. V praxi se to projevilo na četných výstavách, ale také zájmem sběratelů,“ říká Eliška Fučíková.

Z náhody posedlost

„Vždy musím na tom, co dělám, najít něco, co mě baví,“ uvažuje. „Když jsem konkrétním problémem pohlcena, samo mě to vede. Na začátku bádání často opravdu nevíte, kam až se dostanete. Často vás to tam dovede samo. A to i na místa, která jsou pak zásadní.“

Proč se rozhodla zkoumat právě Rudolfínskou dobu? „Byla to vlastně náhoda. Dostala jsem ji jako náhradu za to, co jsem zkoumat chtěla, tedy za barokní kresbu. Když jsem do toho začala pronikat, zjistila jsem, jak je to zajímavé. A postupem doby se to stalo posedlostí.“

Jak se intrikovalo na dvoře

Zaměřila se nejprve na kresbu té doby, později na Rudolfovo sběratelství a později ji zaujalo celé období. „Postupem času se opravdu ukázalo, že celý tento věk byl nesmírně zajímavý a má zajímavé paralely s dnešním světem. Některé paralely jsou veselé, některé smutné.“

„Jako příklad mohu uvést, jakým způsobem se na císařském dvoře intrikovalo, samozřejmě, jaké bylo chování lidí, ale také lidská ctižádost, závist, která dokáže poničit lidskou osobu. Rudolfa zejména jeho příbuzní opravdu neměli rádi, a to hlavně pro jeho širokou škálu zájmů a také kvůli jeho toleranci.“

Největší výstava o Rudolfovi II.

Fučíková byla kurátorkou výstavy Rudolf II. a jeho doba, největší, která kdy byla o tomto císaři pořádána. Příprava takové výstavy prý trvá nejméně tři roky. „Vždy se začíná s listem exponátů. Poté následuje mravenčí produkční práce, kdy se obesílají různé instituce, kterých se ptáme, zda svůj exponát půjčí a za kolik.“

„Měli jsme tu výhodu, že šlo o díla, která zde vznikala. Takže jsme měli opravdu otevřeny nejedny dveře. Samozřejmě se ale nepodařilo půjčit úplně všechna díla, o která bychom stáli. Ale dostali jsme i věci, které se normálně nepůjčují.“

Vídeň je pro Rudolfa II. osudová

A v jakém stavu byly pražské sbírky Rudolfa II., když je Eliška Fučíková poprvé viděla? „Poprvé a to nejlepší z rudolfínských sbírek jsem viděla ještě v době, kdy tady vládli soudruzi, ve Vídni. Ona totiž většina jeho děl byla bezprostředně po jeho smrti odvezena právě do Vídně.“

„Švédové odvezli jen asi jednu šestinu a část sbírek byla rozdělena mezi jeho bratry. V samotné metropoli zůstala jen malá část. Zajímavé ale je, že se některé věci velkou oklikou do Prahy zase dostaly. Šlo právě o dědictví bratrů, kteří je prodali. Tyto sbírky pak podruhé směřovaly do Vídně.“