Rudolf Deyl ml.

Vzpomínka na Rudolfa Deyla ml. má dodnes barvu humoru a úsměvů, které rozdával kolem sebe. Syn slavného otce, legendárního člena činohry ND, odešel jako student k divadlu v podstatě proti vůli otcovské autority, když po dvou semestrech na filosofické fakultě začal ve třicátých letech hrát v žižkovském divadle Akropolis. Nejznámějším a rovněž herecky nejúspěšnějším ze všech divadelních angažmá Rudolfa Deyla ml. (6.7.1912 - 22.11.1967) byla ovšem teprve v padesátých letech Městská divadla pražská (předtím Divadlo satiry a Divadlo ABC). I tady byl Rudolf Deyl nejprve, stejně jako ve filmu, obsazován do rolí komediálních. ( ať už to byl Kainarův Nasredin nebo hlavní role v Hikmetově satiře Byl Filip Filípek nebo nebyl ?) Později zejména v inscenacích režiséra Alfréda Radoka dokázal Rudolf Deyl, že je mu ale stejně tak blízké i charakterní herectví, v postavách, které se mu režiséři dřív báli svěřit, právě pro jeho výrazný komediální talent - a tak se Rudolf Deyl zaskvěl např. v Gogolově Ženitbě nebo v Rollandově Hře o lásce a smrti. V rozhlase byl Rudolf Deyl ml. hojně vyhledávaným interpretem humoristických textů a pravidelně vystupoval také v programech redakce zábavy. Na jaře v roce 1967 bylo jedním z jeho posledních rozhlasových vystoupení účinkování ve hře Zdeňka Svěráka To jeli dva ve vlaku.

Poprvé stál Rudolf Deyl ml. před filmovou kamerou ještě v dobách němého filmu, bylo mu sedm let, když hrál vedle svého otce ve filmu Stavitel chrámu. Později, jak to sám s humorem komentoval, byla u filmu éra krasavců, takže to nebylo nic pro nás malé a ošklivé. Ale pak se to změnilo a šel jsem z filmu do filmu. Stejně jako v divadle i tady platí, že většinu toho nejlepšího ve svém krátkém životě odehrál Rudolf Deyl ml. během dvaceti let po válce. Byly to především postavy veseloherní, které ho proslavily, Kutílek z filmu Racek má zpožděni nebo Puleček z filmové komedie Anděl na horách. (Z toho filmu je slavná Deylova věta: Skáču dobře, skáču rád...) A samozřejmě zapomenout nesmím ani na skvěle zahraného padoucha Douga Badmana z Brdečkova Limonádníka. Nezapomenutelný byl i ve své poslední filmové roli jako dědeček ve filmu Dědeček, Kylián a já. Byla to skvělá ukázka toho, kam by asi mohlo směřovat herectví Rudolfa Deyla, kdyby se jeho čas nezastavil na podzim r. 1967.

Hlas Rudolfa Deyla ml. patřil také slavným filmovým medvědům, těm, co se potkali u Kolína. Podle přátel Rudolfa Deyla se jeho dobrosrdečnost a kamarádství odrážely především v povaze toho menšího ze dvou populárních filmových hrdinů. A stejně jako se v příbězích filmových medvídků probouzí život s jeho jedinečným smyslem pro humor a jemnou poetiku radosti, patřily úsměv a smích taky neodmyslitelně k životu Rudolfa Deyla a provázely v té osvobozující roli i poslední rozloučení s ním. Jak vzpomíná herecký kronikář Bohumil Bezouška: Někdo z kolegů tenkrát připomněl Deylovo letité kamarádské špičkování s Václavem Voskou: " Kdyby tu Rudolf teď byl, docela určitě by řekl - Vidíš, Václave, zase je na mě vyprodáno a to nic nedělám, jenom tu tak ležím..." Když Rudolf Deyl 22. listopadu 1967 zemřel, bylo mu teprve pětapadesát let.

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35