Rozhovor s trumpetistou Markem Zvolánkem

Čím jste chtěl být jako kluk?

Už od útlého dětství mně imponoval popelářský vůz, myslel jsem si, že popeláři, kteří naskakují na stupátka vozidla, mají velmi dobrodružné zaměstnání. Jak čas plynul, vše jsem prokouknul…

Kdy jste se rozhodl pro dráhu hudebníka?

Na trubku jsem začal hrát sice už v sedmi letech, ale pro dráhu profesionálního muzikanta jsem se rozhodl až v šestnácti.

Proč padla volba právě na trubku?

Jsem původem z Malé Strany, kde babička často navštěvovala kostel sv. Mikuláše. Slýchala tam slavného českého trumpetistu Ivo Preise, nesmírně jí imponoval, a tak mě jako jediného vnuka zapsala do Lidové školy umění na trubku.

Která muzikantská setkání byste označil za určující pro Váš další umělecký rozvoj?

Myslím, že nejdůležitější je pro mě poslech, vnímání koncertů a hudebních nahrávek. Poznal jsem řadu osobností, od kterých jsem samozřejmě čerpal a které mě ovlivnily. Ale poslech řadím na první místo.

K jaké hudbě se coby interpret vždy znovu rád vracíte?

V symfonické hudbě mám rád Mahlera, Strausse a Holsta. V sólových koncertech dávám přednost hudbě barokní a v komořině se doslova vyřádím — hrajeme rock, pop, jazz i hudbu filmovou.

Kam řadíte na pomyslném žebříčku náročnosti dnes uváděný Jolivetův koncert?

Kdybych měl počítat na stupnici od jedné do desíti, dal bych Jolivetovi číslo 8.

Ve Vašem životopisu se píše i o souboru "Ten of the Best". Jak si máme představit jeho činnost?

V souboru nepůsobí pouze klasičtí hráči, jeho členy jsou i trumpetisté jazzoví. Každý pochází z jiné země, je tak zajímavé sledovat různé interpretační styly. Hráli jsme v průběhu celého roku, nejčastěji však od října do konce prosince. Angažmá v souboru pro mě bylo velkou zkušeností.

Chodíte stále na konzultace?

Samozřejmě, myslím si, že jsou důležité v každém věku. Během několika let se vám může na skladbě vytvořit osobní interpretační nános, který dokáže odstranit ucho přítele. Takovým mým uchem je Miroslav Kejmar.

Marku, máte trubku stále rád?

Jelikož jsem hodně pracovně vytížen, musím na ni myslet v podstatě pořád. Příprava koncertů, programů a jiné aktivity zaberou spoustu času i bez samotného hraní. Jinak cvičím každou volnou chvilku. Dnes je mezi námi již tak silné pouto, že se dá hovořit o lásce.

Vedle hudby si hýčkáte i šťastnou rodinu, máte tři dcery. Jak jsou na tom se vztahem k hudbě?

Dcery milují a vyhledávají zvuky všeho druhu. Mám pocit, že přes jejich celodenní zpěv není slyšet nic jiného. V podstatě není úniku. K tomu se doprovázejí na flétnu, klavír, trubku a různá cingrlátka, bohužel, každá v jinou dobu. Autoři ultrasoudobé hudby by asi zajásali.

Veselá domácnost! Jak je při tom všem náročné skloubit sólové, komorní a orchestrální hraní? A jaké máte nervy?

Je to jemné vážení na lékárnických vahách. Musíte si umět dobře naladit formu. Pro trumpetistu jsou to tři velmi rozdílné disciplíny. Ve svém hudebním vývoji procházím různými etapami, ale musím říct, že nejdůležitější je četnost sólových vystoupení. Jak se říká, zvyk je železná košile. Když budete na pódiu často, na nervy zapomenete.

Přesto, vybavíte si, kdy Vám nervy naposledy povolily?

Napadá mě jedna příhoda z nedávné doby, kdy jsem vystupoval jako sólista s Talichovým komorním orchestrem. Pár sekund před vstupem na pódium mi dirigent Talich vzal trubku a místo ní jsem obdržel taktovku se slovy: „Pojď, zkusíme něco, ať se zasmějou…“ Nejdřív byl v šoku orchestr, ale pochopil to docela rychle. Do publika jsem jako dirigent naštěstí neviděl, ovšem čím déle jsem mával taktovkou, tím intenzivněji jsem si uvědomoval, že jsem se svým gestem naprosto mimo. Moje nervozita narůstala... Na konci předehry jsem si s velkou úlevou rychle převzal svoji trubku a pomalu se zklidnil i při náročném partu, který jsem ten večer hrál.