Rozhovor s Martinem Váněm o Ingušsku a Čečensku

Host (Martin Váně): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ahoj. Martin Váně se narodil čtvrtého května 1975. Vystudoval gymnázium v Písku a za sebou má studium mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Poté, co ukončil školu, začal učit angličtinu, působil v nadaci Vítkov a také vytvářel webové stránky. V roce 2001 nastupuje do České katolické charity a právě tam přišlo rozhodnutí odjet do Ingušska a do Čečny. Martine, kdy si česká charita začala budovat v těchto zemích svoje centra?

Host (Martin Váně): Tak vlastně Česká katolická charita působí v těchto oblast, v této oblasti bývalého Sovětského svazu už delší dobu, já myslím, že je to okolo deseti let. Ale v Čečensku jsme začali působit až v roce 2000. Tehdy jsme tam podobně jako Člověk v tísni, ta základní pomoc spočívala v tom, že jsme tam vozili kamiony základní humanitární pomoci, jako léky, potraviny a tak dále. A postupně jsme se snažili najít nějaký projekt, který by byl dlouhodobějšího ražení a měl nějaký dlouhodobější dopad. V té době byla docela důležitá osoba, kterou všichni znají Petry Procházkové, která nás vlastně navedla na ten nápad, abychom nějakým způsobem pomohli čečenským dětem v obloženém Grozném nebo kde se stále bojovalo. My jsme zkontaktovali, jelikož česká charita je součástí mezinárodní sítě charit, tak jsme zkontaktovali ukrajinskou charitu v Charkově a ta nám poskytla ubytování pro předběžně padesát čečenských dětí z Grozného. Ty děti zde byly asi půl roku, potom se vrátili a tím se vlastně odstartoval ten dlouhodobější projekt, který v současné době tam funguje asi už přes dva roky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže, pokud mám správné informace. V září 2000 otevřela charita právě dětský stacionář, který se jmenuje Berkat, je to pro těch padesát sirotků, jak si o tom mluvil v Grozném. Potom byly otevřeny další centra, cos tam dělal vlastně ?

Host (Martin Váně): Já teda bych to trochu opravil. Naďa tady říkala, že jsem v charitě od roku 2001, je to až od roku 2002. Já jsem se tam dostal vlastně po studiu vysoké školy, kdy jsem se rozhodoval, kde bych se mohl tak nějak uchytit. Bylo to zase rozhodování mezi penězi a tím, co člověka baví, takže asi jsem se spíš přiklonil k tomu, k tomu druhýmu. A do Čečny, do Ingušska jsem se dostal v září roku 2002.

Moderátor (Vladimír Kroc): A tvoje práce spočívala v čem?

Host (Martin Váně): Ta práce spočívá v tom, že my tam působíme jako česká charita, jako agentura, která zařizuje práci pro mezinárodní charitu, která působí ve Vatikánu. Že jsou tam dva čeští pracovníci, kteří se tam střídají asi tak po půl roce. Jeden je vedoucí mise, druhý člověk se stará především o finance, ale samozřejmě ta práce se propojuje. To znamená, že já jsem tam jednak dělal finance, ale dále jsem psal projekty, jezdil jsem na ty dětská centra, jednal s různými organizacemi o podpoře toho projektu a tak dále.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tys řekl důležitou věc, že ses rozhodoval mezi tím, co člověka baví a mezi penězi. Pověz, co člověka baví na takové práci, co je na tom zábavného?

Host (Martin Váně): No zábavného nevim, ale je to určitě spousta energie, kterou člověk z tý práce dostává. Já myslim, že v tomhle tom vždycky si vzpomenu na svýho otce, který pracuje jako, pracoval dlouhou dobu jako primář v písecké porodnici a vždycky se vracel z práce a hovořil o té práci a strašně ho to bavilo. Takže možná, že to mělo takovej určitej vliv na mě a já i ty tři měsíce, teď jsem se vrátil a spousta mejch známejch my vždycky říká, že jsem hodně dobrej trenér dětí. A je to samozřejmě cítit z těch dětí, člověk tam pracuje v kanceláře podobně jako tady v Praze, ale ta práce je určitě trochu o něčem jinym. Protože tady v Praze se především stará o to, aby byly zajištěný finance, práce, jednání a tak dále. Ale tam jednak působíte v kanceláři, ale vlastně prakticky každý druhý den jste v poli, jo? Dá se tak říct, v těch dětských centrech, kde z těch dětí jde úžasná energie a je to rozhodně radost vidět, že ty děti se nějak vyvíjejí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Či-li toto je ta satisfakce?

Host (Martin Váně): Myslim, že jo no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kolik dětí vlastně centra teď navštěvuje, dovedeš to odhadnout?

Host (Martin Váně): Přibližně je to v roce 2000 tam začlo, jak už jste se zmiňovali, působit to první centrum pro padesát dětí. A postupně po těch dvou letech... My máme tam dva základní projekty. Ten první projekt je v Čečensku v Grozném, kde to spočívá asi tak, asi v tom, že snažíme se najít objekt, ten zrekonstruovat a zaměstnat místní pracovníky a dostat tam místní děti. Ty priority jsou snažíme se to tak vybírat, aby to byli především sirotci, polosirotoci a děti z mnohačetných rodin. A dál, aby ten sádík, což je ruský název pro to dětské centrum, dál fungovalo. V současné době v Grozném máme okolo dvě stě padesáti dětí. A tento projekt začal působit v roce 2001 a v roce 2002 jsme rozjeli další projekt zase na základě té zkušenosti už z Grozného, v Ingušsku. To Ingušsko se na to hodně lidí ptá, to je sousední republika sousedí s Čečenskem a po vypuknutí první čečenské války v roce 94 bylo Ingušsko zaplaveno přívalem uprchlíků. Ty uprchlíci jsou tam dodnes, samozřejmě je problém pro ně se vrátit, protože ta situace v Grozném je stále dost komplikovaná. Takže ve třech těchto uprchlických táborech jsme zase otevřeli školky. Je to stejný princip, akorát ten rozdíl je v tom, že oni pracují, oni pracují ve stanových táborech a máme tam asi sto padesát dětí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děti ve stacionáři bydlí nebo tam jenom tedy dochází přes den?

Host (Martin Váně): Zatím ta bezpečnostní situace neumožňuje to, aby tam byly mohly žít nebo mohly třeba přespat. Takže to funguje tak, že v devět ráno se otevírají ty školky a ve čtyři odpoledne zase ty děti, ty rodiče si ty děti berou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co to vlastně obnáší pracovat v takových zemích, které jsou stále zmítané boji mezi ruskými vojáky a čečenskými?

Host (Martin Váně): No je to pro mě ta práce na tom východě... Já jsem třeba měl možnost rok studovat v Kanadě už dávno, někdy na gymnáziu a byla to určitě zajímavá zkušenost, když jsem se naučil angličtinu, ale nelíbilo se mi tam. Čím víc jedu na ten východ, tak se mi ty lidi zdají víc otevřenější, možná nejsou na tom tak materiálně dobře jako dejme tomu my na západě. Ale samozřejmě často se člověk setká s tím, že jsou daleko otevřenější, přijímají vás daleko líp, podíváte se k nim do rodiny. A po těch třech měsících opravdu člověk odjíždí a cítí, že tam má spoustu lidí, kam se může zase vracet.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když si odjížděl, tušil jsi do čeho jdeš? Podle čeho ses rozhodoval, že se vzdáš tady pohodlí v České republice a půjdeš na půl roku do nejistoty?

Host (Martin Váně): Ono to zas nebylo tak o tom vzdát se pohodlí, tam zase možná si to lidé představují, že v... My jsme hlavně nebydleli v Grozném, bydleli jsme v Ingušsku, měli jsme pronajatý velký dům, kde jsme měli kancelář a tak dále. Takže každý den jsem měl svého řidiče, se kterým člověk jezdí po těch projektech, takže zase tak nepohodlné to nebylo. Ale v tom, proč jsem se rozhodl pro to Čečensko? Určitě tam hrála roli, velkou roli tam hrálo to, že jsem studoval mezinárodní vztahy specializaci Rusko a východní Evropa, i vlastně diplomní práci jsem psal na Čečensko a Severní Kavkaz. Takže pro mě to byla taková satisfakce nebo napojení na to, co už jsem před tím dělal.

Moderátor (Vladimír Kroc):

Přestože jsi studoval, hodně jsi o tom věděl, člověk do takové země přijíždí s nějakými představami. Hodně se lišily od toho, co si ty tam zažíval na vlastní kůži?

Host (Martin Váně): Já možná taková ta asi, co mě nejvíc tam zarazilo, bylo samozřejmě to, že jsem si představoval, když se budu bavit s obyčejnými Čečenci, tak většinou to bude o tom, že bojují za svojí svobodu a cítím z nich to nadšení určité. Ale oni už jsou tak po té druhé čečenské válce po té druhé kampani, která tam proběhla tak utahaní už z toho. A samozřejmě k Rusům se staví značně nepřátelsky, ale myslim stejně tak nepřátelsky se staví k řadě svých bývalých vůdců, kteří je z jejich pohledu samozřejmě zradili.

Moderátor (Naděžda Hávová): Martine, jaké vlastnosti by neměly humanitárnímu pracovníkovi chybět?

Host (Martin Váně): No tak to je otázka. Já myslim, že by měl být připraven na řadu krizových situací, ale samozřejmě nedá se to, nedá se projít nějakým tréninkem. Nebo řada těch lidí u různých organizací jsou vybíráni přes různé psychologické testy a tak dále. Ale myslim si, že musí určitě mít zájem o tu zemi a brát ty lidi, jaký, jací jsou. Samozřejmě tam člověk nemůže přijet a myslet si, že ten velký bílý Sáhib, který bude ukazovat lidem, jak to tam mají dělat. Tam je hodně důležitý pracovat s těmi lidmi v určitý souhře, protože oni samozřejmě často daleko lépe znají tu problematiku a daleko líp ví, co tedy je tam třeba.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je těžké si je získat?

Host (Martin Váně): No je to těžké, ale je důležité do určité míry, jak říkám, respektovat jejich tradice. To Čečensko je země, která je na těch tradicích postavená. A já jsem tam často zažíval... Je důležité respektovat jejich tradice a nechovat se k nim jako člověk, který jim přináší něco důležitého, co oni neznají.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mluvil jsi o krizových situacích. Jaké situace pro tebe osobně byla třeba kritická, byla-li taková?

Host (Martin Váně): No těch krizových situací tam bylo řada, ale já bych možná zmínil asi, těsně než jsem odjížděl, tak jsme byli v Grozném. Bylo to po vánocích, kdy tam probíhali takové večírky na těch dětských centrech, kdy děti tancují, recitují básničky, připravují nějaký program. A po konci toho večírku jsme tam ještě seděli s těmi zaměstnanci, pak jsme vyšli a já jsem slyšel dva obrovský výbuchy. Samozřejmě jsem to nevnímal tolik, protože v tom Grozném ty výstřely se tam opakují stále. A tenkrát tam, to možná zaznamenali i posluchači tady u nás, že v Grozném vyhodili do povětří budovu vlády. Takže to byla docela taková krizová situace. Samozřejmě ti naši ochránci se snaží tu práci dělat co nejlépe, takže byli taky pod tlakem, ale nakonec jsme se v pořádku z Grozného dostali a bylo to bez problému.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu posloucháte pořad Dva na jednoho a právě si odkašlal Martin Váně. Muž, který se nedávno vrátil z Ingušska a z Čečny. Už si to říkal, čečenští obyvatelé jsou unavení neustálými válkami. Ty si ale měl možnost s námi, s nimi trávit celé dny. Čím se baví, jak se odreagovávají?

Host (Martin Váně): No tak ať už to je v Čečensku nebo v Ingušsku, těch příležitostí kam si vyrazit za kulturou samozřejmě moc není. Já jsem byl docela překvapen, když se mi do ruky dostal videozáznam z Grozného z osmdesátých let. Což bylo asi dvacet minut a viděl jsem Groznyj úplně jiný, úplně jiný město než dneska. Bylo to krásný město, byly tam fontány, divadla, galérie, všechno. Dneska Groznyj vypadá tak jako Drážďany po druhý světový válce, je na to docela strašný pohled. Ale samozřejmě zábava tam většinou probíhá, jsou tu rodinné slavnosti, svatby, veselice a tak dále.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ty si na jednu svatbu byl pozvaný. Jak probíhala?

Host (Martin Váně): No bylo to určitě zajímavý. Já jsem byl samozřejmě, jak jsem už hovořil o těch tradicích, tak člověk je musí dodržovat. Ale z některých těch tradic je trochu vedle. Já si pamatuju, že jsem zažil několik svateb svých kamarádů tady v Čechách, kdy ženich s nevěstou jsou hlavní aktéři té svatby. Tam to bylo naopak. Svatba probíhá tři dni, nevěsta stojí celou dobu v rohu, je zahalená, nesmí mluvit. Ženich vlastně na svatbě skoro není. Takže samozřejmě jsou tam jiné zvyky než u nás. Já bych... Ale zase ta tradice, já jsem často na ty tradice tam narážel a snažil jsem se tomu trochu porozumět. Myslím, že spousta těch tradic jim umožnila to, že jsou stále po těch deseti letech války a nejen po těch deseti letech války, ten konflikt tam probíhá asi dvě století, tak jsou schopni stále se těm Rusům postavit. Ať už je to díky tomu, že tam drží tradice silné rodiny, všichni fungují, podporují se a tak dále. Samozřejmě spousta jiných tradic už není pro nás tak zajímavých nebo je budeme asi dost odsuzovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když už mluvíš o tradici silné rodiny, tam je trošku jedna věc, nejde úplně dohromady s vlastně s předmětem vaší činnosti. To znamená to je stacionář pro sirotky, protože od Nadi vím, my jsme si o tom povídali, že je takový zvyk, že i o osiřelé dítě vždycky někdo se musí nějak postarat?

Host (Martin Váně): To je pravda. Já jsem, samozřejmě není to tak, že by ti sirotkové tam neexistovali, ale nevidíte tam ten problém dětí ulice například. To je možná takové srovnání Čečensko a Rusko. My když jsme tam byli, já když jsem pobýval asi půl roku v Moskvě na studiích, tak jsem se strašně často setkával s dětmi ulice, to znamená děti, které žijí na ulici, berou drogy a tak dále. Tohle v Čečensku nevidíte ani v současné době. Ty děti, tam když umřou rodiče, oba rodiče, tak se musí postarat o ně někdo z příbuzenstva, nejbližší příbuzní. Když není, tak vzdálenější příbuzní. Když nemá žádného příbuzného, tak například někdo z té vesnice, soused. Jestli ten soused se o dítě nepostará, tak už se nemůže nazývat mužem. Takže takováhle tradice je, si myslím díky nim jsou schopni stále fungovat a stále se postavit té ruské armádě nebo těm Rusům.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ty si říkal, že každý půlrok, který se tam střídají pracovníci České katolické charity, působí tam dva lidé. Říkal jsi jeden koordinátor, druhý, který se stará o finance. Ty si tam byl s kolegyní, byl jsi tam se ženou. Jaké postavení tam měla ona? Jak se Čečenci na ní dívali jako na členku humanitární organizace? Jak ona to měla případně těžké nebo v čem to měla naopak ulehčené?

Host (Martin Váně): Samozřejmě ty ženy tam mají úplně jiné postavení než u nás. Ale myslim si, že takovou malou revoluci tam způsobila tenkrát Petra Procházková, která vystupovala uplně jinak než tradiční čečenská žena. Takže možná i třeba i z toho důvodu, protože u nás pracuje hodně lidí, kteří Petru znali nebo byli s ní v kontaktu. Takže ta moje kolegyně Kateřina Perunová, která tam odvádí výbornou práci, působila tam donedávna s Josefem Vostřanským, což je baskytarista vlastně skupiny brněnské Dunaj. A myslím si, že si tam dokázala za ten půlrok vybudovat opravdu respekt mezi nimi. Samozřejmě je to tam těžké, protože já bych možná dal do placu takovou veselou historku, kdy jeden náš ochráněk přijel, přijel k nám domů. Chtěl umýt auto před, před naším domem a naproti nám bydlel osmdesátiletý stařík. Ta úcta k těm tradicím, už jsem hovořil, je velmi silná a staříka musíte vždy uctívat. Takže přišel stařík a říká Salmonovi, Salmone ty jsi špatný člověk. Salmon, který drží všechny tradice, snaží se, tak z toho byl opravdu vedle, běhal okolo auta a nechápal, co se děje. Potom mu to stařík ještě jednou zopakoval a ukazuje na svůj dům a říká, podívej se u mě doma, tam sedí moje dvě ženy spousta žen je v mém domě a ty neřekneš ani jedný, aby ti s tim šla pomoct s tím autem. Takže to je samozřejmě zase taková tradice, která možná vykresluje ten vztah mezi mužem a ženou na tom Severním Kavkaze.

Moderátor (Vladimír Kroc): Z toho, co si řekl o Petře Procházkové soudím, že je v Čečensku stejně známá jako v Česku?

Host (Martin Váně): Já bych řek, že určitě. Oni si jí tam velmi váží. Samozřejmě vždycky mi říkali, vzpomínají na ní strašně moc a samozřejmě taky mi spousta lidí řeklo, že s ní bylo hodně problémů, protože samozřejmě se snažila vždycky získat tu nejaktuálnější informaci. Šla vlastně do těch nejkonfliktnějších míst, ale myslím si, že určitě tam udělala dobrou propagaci Česku minimálně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Česká katolická charita má v plánu vystavět v Grozném stacionář nebo školu pro nevidomé děti. Jak je právě tenhle projekt daleko?

Host (Martin Váně): Tenhle ten projekt my jsme začali rozvíjet někdy v září, kdy jsme jezdili do Grozného a měli jsme z Prahy signál, že máme zkusit otevřít nový projekt nebo rozšířit to, co už děláme. To, co děláme se týká především malých dětí, takže jsme se snažili najít něco podobného, kde bysme mohli využít ty naše zkušenosti. Dostali jsme skvělý kontakt na Grozenskou společnost Letník, která funguje v katastrofálních podmínkách. Budova, která je z poloviny zničená po bombovém náletu. Ale dělá výborné projekty, spolupracuje dokonce i se Sorošovou nadací a nedaleko této společnosti je bývalý internát pro slepé. Který samozřejmě dneska nefunguje jako internát, protože díky bezpečnostní situaci zase ty děti tam nemohou bydlet. Ale funguje, je tam asi poloviční počet těch dětí a snaží se stále ten chod té školy udržet, což je určitě úctyhodná činnost. A bohužel nejsou podporované jakoukoli mezinárodní organizací, dříve poskytoval jídlo Červený kříž, to už také dneska není pravda. Takže díky tomu jsme dali dohromady projekt, v listopadu nám ho odsouhlasili tady v Praze a v současné době se snažíme najít další organizace mezinárodní, které by se připojily k tomuto projektu a pomohly nám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kromě toho, že lidé mohou přispívat na konto České katolické charity, je také rozjet projekt adopce dětí na dálku. O tom už se tady dost ví, i když možná ne v souvislosti s Čečenskem. Jak tedy mohou lidé získat informace, jak si to dítě adoptovat?

Host (Martin Váně): Ten projekt adopce dětí na dálku vlastně už funguje delší dobu u nás. Já vím, že v Praze to tady dělá arcidiecézní charita, ale to se týká většinou Indie, myslím Bangladéše a dalších zemí.

Moderátor (Vladimír Kroc): A také Afriky.

Host (Martin Váně): Také Afriky. My jsme rozjeli ten projekt někdy na jaře roku 2002. Zatím ten projekt funguje v Čečensku, minulý týden jsme ho rozšířili i na Ingušsko, kde máme ty ostatní dětská centra. Projekt funguje jednoduše. Ten kontakt je asi takový, že ty rodičové adoptivní mohou si, mohou zaplatit za to dítě, přispět na to dítě pět set korun měsíčně, což dělá celkovou sumu šest tisíc ročně. S tím, že asi dvakrát ročně dostanou od toho dítěte nějaký malý obrázek. Samozřejmě my nemůžeme zajistit, aby ty rodičové se jeli podívat na svého adoptivního svěřence do Čečny, to by nebylo možné. Ale myslím, že ten projekt tady má hodně úspěch. Je to jednak díky mojí kolegyni Kateřině Stejskalové, která se na tom, která na tom hodně pracuje. Dále bych zmínil například Jiřinu Šiklovou, která velmi pomáhá. Díky ní také například Dagmar Havlová a její nadace si koupili v uvozovkách se omlouvám deset dětí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Adoptovali.

Host (Martin Váně): Adoptovali.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kde tedy získat informaci, respektive kontakt?

Host (Martin Váně): Já bych asi posluchačům doporučil v případě, že budou mít zájem a že je tato adopce zaujme nebo chtěli by nějak pomoct, tak se můžou jednak ti, kteří používají webové stránky, podívat na www.charita.cz. A jinak nás mohou přímo kontaktovat na telefonním pražském čísle 96 24 33 44.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře. Jenom ještě podotázka. Je to sponzorování nebo adoptování konkrétního dítěte a nebo se vyberou peníze a potom jdou obecně na nějakou školu, třídu?

Host (Martin Váně): Pro ty rodiče je to samozřejmě konkrétní dítě. Oni dostanou takový malý formulář, informace o tom dítěti, jeho fotografie. Ale my se jim snažíme vysvětlit, ty adopce jsme rozdělili z jednoho prostého důvodu, z dvou možná důvodů, které bych zde zmínil. Jednak je to to, že v tom případě, že budou mít... Ty adopce jdou, ty peníze, které ony dávají jdou především na jídlo. Ale v případě, že budeme mít pokryté jídlo s adopcí, tak můžeme ty peníze, které máme dát na další zvelebení toho sádiku, zařízení interiérů a tak dále. Druhej ten motiv je asi takový, že ten projekt už tam probíhá dva roky a my samozřejmě víme, že spousta těch organizací, které nás dotují, naši donoři, nás nebudou dotovat věčně. A pro mě by asi byla největší osobní prohra, kdybychom třeba za dva roky museli ty dětská centra zavřít po tom, co se to nastartovalo. A říct těm rodičům, dětem i těm zaměstnancům, že už dále nemáme finance.

Moderátor (Naděžda Hávová):

Martine, donekonečna zřejmě pracovníci humanitárních organizací z celého světa do Čečny ani do Ingušska jezdit nebudou. Vychováváte si někoho z místních, aby pokračoval ve výuce a ve vedení těch stacionářů?

Host (Martin Váně): Určitě. My tam máme jednak jsou to naši stálí pracovníci, kteří působí jako naši koordinátoři. Jeden koordinátor pro Čečensko, jeden pro Ingušsko a dále je to, jsou to zaměstnanci těch dětských center, vychovatelé, zdravotní sestry a tak dále. To jsou všechno lidé, kteří už mají nějakou zkušenost profesionální a už tu zkušenost mají před válkou. Já bych chtěl jenom zdůraznit, že to není třeba ten problém jako je v Africe, kdy se dělá nějaký projekt, přijedete tam a ty lidi nemají profesní zkušenost. V tom Čečensku ten problém není, tam oni mají profesní zkušenost, ale bohužel jí nemají kde uplatnit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co tě teď osobně v nejbližší době čeká? Budeš se vracet do té oblasti nebo se chystáš někam jinam mimo republiku?

Host (Martin Váně): No já teď jsem si řikal, že bych možná pobyl trochu v Čechách, zařídil si pár osobních věcí. Ale včera jsem se vlastně dozvěděl, že bych tam do toho Čečenska se měl vrátit, což mě určitě hodně potěšilo. A z toho projektu jsem nadšený, takže pojedu tam hodně rád.

Moderátor (Naděžda Hávová):

Tak my doufáme, že tě to nadšení neopustí. Díky za rozhovor.

Host (Martin Váně): Já děkuju moc.

Moderátor (Naděžda Hávová): A na shledanou.

Host (Martin Váně): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Uplynulou půlhodinu jsme na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu trávili s Martinem Váněm z České katolické charity.

Moderátor (Vladimír Kroc): Opět za týden se na vás v pořadu Dva na jednoho těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Do té doby se mějte hezky.

Moderátor (Naděžda Hávová):

Pěkný týden.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.