Rozhovor s hobojistou Vilémem Veverkou

Můžete nám přiblížit své rodinné zázemí? Nakolik Vás předurčilo pro dráhu profesionálního hudebníka?

Maminka je muzikoložka, vyučovala na Pražské konzervatoři, dnes pracuje v Muzeu A. Dvořáka. Odmala jsem byl svým způsobem obklopen veškerou hudbou (včetně té soudobé). Dlouho však nebylo jasné, že se budu hudbě věnovat, protože jsem v ní jako dítě rozhodně nebyl nijak výrazný a talent se u mě příliš neprojevoval. K do té doby úplně cizímu nástroji, hoboji, jsem se dostal prakticky proto, že se máma znala s profesorem F. X. Thurim, který mě vedl na konzervatoři. Jeden z prvních impulsů pro další, intenzivnější práci mi dala soutěž Concertino Praga, na kterou jsem se cíleně připravoval.

Co považujete za stěžení body své kariéry?

Za stěžejní považuji své vzdělání, respektive to, že jsem se v 17 letech seznámil s předním francouzským hobojistou Jean-Louis Capezzalim. A také skutečnost, že jsem v 19 letech udělal konkurz do Orchestru mladých Gustava Mahlera (intenzivně mě na něj připravoval František Kimel, tehdejší sólohobojista České filharmonie). V „Mahleráku“ jsem se seznámil s člověkem, který měl zásadní vliv na mé další formování. Byl to Dominik Wollenweber, u kterého jsem studoval 5 let v Berlíně. (Současně jsem byl posluchačem HAMU ve Liběny Séquardtové.)

V roce 2003 jste v Tokiu zvítězil nad sto čtrnácti dalšími interprety v jedné z největších hobojových soutěží. Co Vám tato trofej přinesla?

Vítězství v této soutěži bylo určité ověření správnosti mé Cesty, potvrzení legitimity toho, co dělám, a toho, co bych rád dělal dál. Mám na mysli systematickou práci na poli sólové a komorní hry.

Jak jste se cítil coby posluchač "Karajanovy" orchestrální akademie, která funguje při Berlínské filharmonii?

Dvě sezony v Berlínské filharmonii (v tomto orchestru jsem hrál poprvé již ve 22 letech) byly krásným, nezapomenutelným obdobím. Bylo to naplnění snu, za kterým jsem šel dlouho. Mohl jsem nahlížet do „kuchyně“ těch nejlepších, pracovat se špičkovými dirigenty, směl jsem tady poznat svého druhu maximum hudebního usilování. Prostředí Berlínské filharmonie mě jistě v mnohém velmi determinovalo. I dnes tak posuzuji věci de facto pouze touto optikou.

Zdá se, že hudebním světem procházíte „lehkou chůzí“. Nepochybně však není vše růžové… Co Vám připadá na životě hudebníka nejnáročnější?

Nevím, zda se mohu ztotožnit s Vaším dojmem o lehké chůzi… Jistě by bylo snazší, kdybych hrál dobře třeba na housle (ovšem hoboj je podle mě zajímavější!). Každopádně si musím uvědomit a přiznat, že každý den začínám de facto od nuly. Že hudba si žádá člověka celého. Je to prolínání osobní roviny života s tou profesní. U svých starších kolegů občas vidím ztrátu motivace a ideálů. Zřejmě není snadné udržet si energii, která nás stále pohání, znovu a dál.

Co je pro Vás v profesním životě podstatné?

Podstatné je nepřestávat hledat podstatu a smysl interpretace, předávat emoci...

Vedle záliby v poučené interpretaci staré hudby se intenzivně věnujete uvádění současné hudby. Jak jste si k ní budoval vztah? A co byste poradil těm, kteří mají s jejím přijetím těžkosti?

Soudobá hudba je pro interpreta výzva již v tom, že musí překonávat značné, mnohdy extrémní požadavky. Vztah k těmto „extrémům“ se u mě začal projevovat někdy v 18 letech, tedy ve věku, kdy je člověk normálně oslněn tzv. virtuózní hudbou (která však de facto nemá velkou hudební hodnotu). Tehdy jsem nastudoval Koncert B. A. Zimmermanna a začaly mě zajímat další skladby autorů, jako jsou Holliger, Berio, Yun. Pomalými kroky jsem hledal a objevoval další možnosti nástroje - a to trvá dodnes! Jde o určitou filozofii, nacházení krajností, hledání hranic hudby. Ale je to velmi logické, protože právě ty nejzásadnější koncertantní a komorní skladby vznikly ve druhé polovině 20. století. Vše začíná Koncertem R. Strausse, nástup nové hudby zaznamenáváme právě v Koncertu B. A. Zimmermanna, který absolutně napřimuje nároky na interpreta a díky tomu zde máme jeden z nejkrásnějších a nejcennějších opusů pro hoboj. Druhá rovina věci je pak ta, že právě v soudobých skladbách se hoboj může směle porovnat s „tradičními“ sólovými nástroji, jako jsou housle nebo klavír. Klavírista si často po celý život „vystačí“ se svým Chopinem, ale hobojista by byl v podobné roli doslova diskvalifikovaný a vlastně nezajímavý. „Problém“ současné hudby je ten, že posluchač jí chce „rozumět“ v klasickém slova smyslu. Proto hledá stejné principy a estetickou podobnost s hudbou klasicko-romatickou. To je zásadní omyl. (Dovolte paralelu s výtvarným umění - jsou lidé, kteří ozdobí svůj prostor moderním, jistě drahým obrazem přesto, že současnému výtvarnému umění rozumějí právě tak málo jako soudobé hudbě.) Správné by tedy bylo nechat na sebe hudbu působit, pouze vnímat barvy, nové zvuky...

Máte za sebou i pedagogické zkušenosti, jak se v této roli cítíte? Chcete se jí nadále věnovat?

V současnosti vnímám, že to podstatné je, abych hrál. U studentů vidím ve většině případů malou vůli. Těch, kterým bych se rád věnoval, je pár. Do budoucnosti si však dovedu představit, že se budu pedagogice věnovat, mj. proto, abych předal učení a metody, které jsem směl poznat v Berlíně.

Odpočiňme si na okamžik od hudby. Kromě ní se věnujete fotografii, a sice nikterak povrchně – vždyť za sebou máte výstavy na téma „Muž tří tváří – hobojista, fotograf, horolezec“. Jak jste se k těmto zálibám dostal?

K fotografii a k horám mě přivedl otec. Dnes si hory bez fotografie představuji jen těžko. Tak jako v hudbě, i v tomto oboru se snažím maximálně precizně interpretovat ta krásná, pro většinu diváků málo dostupná místa. Fotografie je pro mě určitým kontrapunktem k hudbě. V horách obnovuji a nabírám síly fyzické i duševní. Pokud bych se věnoval pouze hudbě, vedlo by to k určité jednostrannosti a ve výsledku bych nemohl být komplexním interpretem. Snad se mně někdy podaří vystoupat i na nějaký osmitisícový vrchol (dovolí-li mně to hudba) a řečeno s mírnou nadsázkou, přenést pak tuto zkušenost do hudby, byt' se to může zdát absurdní... Chcete-li, tedy: šel jsem po této cestě a svým úsilím došel určitého poznání. Poslyšte mou hudbu, která se vám skrze mě vydává. Respektive ještě jinak – v horách nacházím samotu. A jak dobře víme „bez samoty není hloubky, tedy ani skutečného umění“.

Fascinují mě Vaše jazykové schopnosti, hovoříte italsky, francouzsky, německy a anglicky. Jste talent na jazyky nebo spíš dříč?

Co se jazyků týká (a nejen těch), jsem spíš lenoch... Ale snad jsem něco talentu (spolu se slovníky) zdědil po dědovi, který byl překladatel. Nejbližším, přesněji řečeno nejmilejším jazykem je mně francouzština. Nicméně u nás bývá často podceňována „lyrika“ německého jazyka. Vezměme v úvahu již jen texty, které jsou v písních (a symfoniích) Gustava Mahlera. Němčina má snad největší potenciál podtrhnout hloubku hudby, stačí k tomu tři čtyři slova. „Die Welt ist tief.“ Nebo jinak – je nějaký jazyk schopen navodit podobnou intimitu, jako následující verš?
An jenem Tag im blauen Mond September
Still unter einem jungen Pflaumenbaum
Da hielt ich sie, die stille bleiche Liebe
In meinem Arm wie einen holden Traum.
(Bertolt Brecht)

Víte, že verše nám ještě žádný hudebník nepřednášel? Děkujeme! Na dnešním koncertu zahrajete Mozarta. Kam řadíte jeho koncert v osobním žebříčku popularity?

Mozartův Koncert pro hoboj je stěžejní skladbou klasicismu a také (logicky) jedním z nejfrekventovanějších koncertů. Skladba je to samozřejmě krásná, v Rudolfinu bych si ovšem dovedl ještě lépe představit třeba právě koncert Richarda Strausse – velké plochy a „nekonečné straussovské fráze“ jsou mně asi ještě bližší...

Co pro Vás znamená debut s rozhlasovými symfoniky?

Po Pražské komorní filharmonii, se kterou jsem jako sólista vystoupil opakovaně u nás i v zahraničí, je to další významný pražský orchestr, s nímž spolupracuji. A tedy i dosažení určitého maxima na české scéně. Mimochodem, kdy naposledy jsme se SOČRem slyšeli sólový hoboj? Velmi se na koncert těším!

Prozraďte nám závěrem, jak si v ideálním případě představujete svůj další profesní život? Patří do něj orchestr, komorní i sólové hraní? Nebo byste se raději zaměřil na jedinou oblast působení?

To je otázka, na kterou se neodpovídá snadno. Rád bych se dále více věnoval sólovému hraní, respektive komorní hudbě (a postupem času snad i dirigování?). Na druhou stranu je třeba říci, že ta nejzásadnější literatura je literatura symfonická. Interpret dneška by měl být maximálně univerzální a pokud možno vzdělaný! Určité (nedostižné) maximum v komplexnosti představuje švýcarský hobojista, skladatel a dirigent Heinz Holliger. V mnohém bych rád pokračoval v jeho cestě. Toto se myslím začíná pomalu dařit, např. ve spolupráci s Kateřinou Englichovou.

Nezbývá, než popřát Vám mnoho štěstí a tvůrčích úspěchů.
Jitka Novotná