Rozhovor s harfistkou Lydií Härtelovou

Už jste ji hrála?

Nikoliv, v Martinově symfonii dnes vystoupím poprvé. Zaujala mě před řadou let v provedení České filharmonie. Sólové party tehdy přednesli harfistka Renata Kodadová, cembalistka Zuzana Růžičková a klavírista Jan Páleníček.

Jaká byla spolupráce s vašimi kolegy?

Moniku Knoblochovou samozřejmě dobře znám z nahrávek, koncertů, ale na pódiu spolu vystoupíme poprvé. Naopak s Marcelem Javorčekem se potkáváme už léta, chodí k nám do SOČRu hrát sólové party a je skutečně výborný. I jako sólista.

Frank Martin nepatří zrovna ke známým autorům a je to právě dnes uváděná skladba, kterou s ním spojujeme asi vůbec nejčastěji. Co bychom si o tomto umělci měli zapamatovat?

Zaujalo mě několik perliček. Tak třeba, že byl jen o několik málo týdnů starší než Bohuslav Martinů, oba byli ročník 1890. Zatímco Martin se ve Švýcarsku narodil, náš Martinů tam zemřel. Na konci života pak přesídlil Frank Martin do Naardenu, a v tomto městě, kde je pochován Jan Amos Komenský, zemřel. Snad ještě jedna zajímavost: Frank pocházel z deseti dětí, z rodiny protestantského pastora ze Ženevy, přičemž se říká, že často bývají právě nejmladší děti hudebně nadané. Rodiče ovšem Franka zapsali ke studiu matematiky a fyziky.

Zaznamenala jste v jeho hudbě nějakou promyšlenost, řád, který by se dal odvodit právě z matematiky?

Martin měl vlastně dva styly komponování: Zaprvé byl v mnohém ovlivněn Schönbergovou dodekafonií, která má s matematikou leccos společného. Druhý vliv se dostavil už ve Frankových dvanácti letech, kdy na něj nebývale silně zapůsobilo provedení Matoušových pašijí. Johann Sebastian Bach se stal jeho celoživotním vzorem. Koneckonců i v Malé koncertantní symfonii rozkryjeme paralelu s Braniborskými koncerty.

Lydie, jak vás znám a sleduji, tuším, že váš muzikantský život přímo září rozmanitými barvami. Představovala jste si ho takto, když jste se ve čtrnácti letech rozhodla vyměnit klavír za harfu a zahájila svá studia na konzervatoři?

Možná jsem si představovala, že budu vystupovat jako sólistka v honosných róbách na prestižních pódiích. Ale dnes jsem velmi spokojena s tím, jak se život vyvíjí, že můžu dělat muziku v celé šíři, rozmanitosti – a právě skrze harfu!

V září tohoto roku jste začala učit na Pražské konzervatoři. Co považujete v pedagogické práci za stěžejní?

Určitě pocit vzájemné důvěry mezi pedagogem a žákem. A taky schopnost učitele nadchnout své svěřence pro hudbu.

Vy můžete nadšení jistě rozdávat! Prozraďte nám, co vás roku 1986 vedlo k založení smíšeného sboru Naši pěvci, který po celou dobu také vedete coby sbormistryně?

Prvotním impulsem bylo přání mých přátel. Natolik je nadchla návštěva jistého koncertu, že si vysnili založení pěveckého tělesa. A protože jsem byla široko daleko jediný profesionální muzikant, požádali mě, abych je vedla! Jistě tušíte, že název „Naši pěvci“ v sobě nese prvky recese, protože v počátcích se o zpěv v pravém slova smyslu rozhodně nejednalo a naše amatérské sdružení by neuneslo honosný, ještě k tomu třeba latinský název. Ale postupem let se začalo dařit.

Však jste také do sboru investovala spoustu energie…

Strašně moc, to si ani nedovedete představit! Po čase jsem sama začala studovat zpěv, s rostoucí úrovní bylo zapotřebí poznat a pojmenovat zásady správného dýchání či posazení hlasu. Také jsem občas docházela na konzultace ke sbormistrům, abych si dala do pořádku ruce. Každopádně je zpěv úžasná a krásná věc. Ráda bych vás pozvala na náš adventní koncert. 14. prosince provedeme v evangelickém kostele U Salvátora části z Bachova Vánočního oratoria

Děkujeme za pozvání. Naši čtenáři už jistě pochopili, že jste žena činorodá a pracovitá. Řekněte, jak se všechna vaše angažmá a koníčky pojí s rolí čtyřnásobné maminky?

Někdy je to oříšek, ale provází mě velké štěstí – jednak v osobě neobyčejně tolerantního manžela, a dále mám úžasné rodiče, kteří mi od začátku pomáhali s dětmi. Musím říct, že díky tomu jsou vychované!

Takže se loučíme s veselou nadsázkou. Ať vám rodinná a hudební harmonie vydrží i nadále.