Rozhovor s aranžérem Janem Duškem

Odkdy se už zabýváte filmovou hudbou, co Vás na ní zajímá a baví?

Filmová hudba mne bavila a zajímala už od počátků studia na konzervatoři. Tenkrát mi pochopitelně ještě unikalo, jakým způsobem „je to vlastně uděláno“. O to jsem se začal důkladněji zajímat až v souvislosti se svou disertační prací, která je zaměřená právě na kompoziční postupy skladatelů české filmové hudby. Je nesmírně zajímavé sledovat podobnost hudebních prostředků, které volí různí autoři ve zcela odlišných érách pro doprovod scén podobného charakteru (třeba jízda na kole je velmi často doprovázena taneční hudbou – valčíkem, foxtrotem apod.). Anebo naopak pozorovat vynalézavost a originalitu některých výjimečných osobností.

Sledujete i světovou filmovou hudbu nebo výhradně českou?

Pochopitelně, že se snažím mít alespoň rámcový přehled také o světové tvorbě. Myslím, že v období šedesátých až osmdesátých jsme v mnohém byli na velmi vysoké úrovni, srovnatelné se zahraničím. (A někdy možná i výše.) Uvědomme si, že tuto hudbu u nás komponovaly převážně významné osobnosti koncertního života – Havelka, Fišer, Sommer, Kurz. Snad jen Liška byl ryzí výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Taky je zajímavé, že kvalitní hudbu slyšíme i v těch nejstupidnějších komediích anebo komunistických agitkách, a v titulcích se pak dočteme, že jejich produkce nelitovala peněz na zaplacení skladatelů, jako byli Liška, Havelka nebo Sommer. Všechno pochopitelně nahrával Filmový symfonický orchestr s dirigenty Františkem Belfínem, Štěpánem Koníčkem a dalšími. Kvalitou skladatelskou i interpretační byla česká filmová hudba výjimečná! Nedovedu si představit, že by dnes autoři filmové hudby psali tak komplikované a hráčsky náročné partitury.

Jak vnímáte úroveň hudby v současných českých filmech? Dokázala navázat na tak silnou tradici?

Bohužel, a nejsem z toho šťastný, úroveň české filmové hudby šla v posledních letech markantně dolů a myslím si, že značně zaostáváme za zahraničím. Tam doprovází většinu filmů (i těch komerčních) živá hudba, zatímco u nás je trend oslovovat „skladatele“, kteří pracují „na koleni“, u počítače. A to i v případě velkofilmů, které si o kvalitní hudbu přímo říkají. Tito „skladatelé“ přitom často nemají ani hudební vzdělání, někteří dokonce neumějí noty, natož aby zvládali instrumentaci. Hudba pak s filmem mnohdy nemá v podstatě nic společného, nijak nepsychologizuje, nekomentuje, nedotváří atmosféru scén. Jen zní. A to je asi nejsmutnější. Přitom problém není podle mého u skladatelů samotných, spíše u současných režisérů, kteří už nemají pro hudbu cit, vlastně se o ni vůbec nezajímají. Pryč je doba Vláčilů, Kachyňů, Lipských a spousty dalších. Další problém vězí také ve filmové kritice, která hudbu téměř nikdy nehodnotí, a pokud, tak velmi povrchně.

Také sám pro film píšete? Nebo kde spočívá těžiště Vašich kompozičních aktivit?

Šance psát hudbu k filmu je dnes mizivá. Souvisí to i s poklesem filmové produkce. Takže pokud se dostanu k nějaké takové práci, jde o film krátký anebo němý. Spolu s Orchestrem BERG jsme již několikrát uvedli němé filmy s živou hudbou v rámci projektu Cinegoga. V říjnu 2012 bude uveden film East and West s mou hudbou. Jak vidíte, filmová hudba rozhodně není mou hlavní kompoziční aktivitou. Skládám převážně hudbu koncertní. Pravidelně spolupracuji například s amsterodamským Nederlands Blazers Ensemble. Dále jsem v poslední době napsal Klarinetový koncert pro Irvina Venyše (premiéroval ho v červnu 2011), vznikly i další skladby na žádost jak českých, tak zahraničních souborů či sólistů.

Která filmová hudba Vás v poslední době zaujala?

To je velmi těžká otázka, v poslední době jsem se věnoval převážně filmům českým a z výše popsaných důvodů hlavně snímkům starším. Pociťuji v sobě už jakousi deformaci, takže hudbu k jakémukoliv filmu sleduju vždy velmi důkladně a bohužel mi k němu často nesedí, mnohdy nejsem schopen pochopit, proč tam vlastně je. Velmi si vážím anglické filmové hudby, ta je v mnohém hodně tradiční, přesto však velmi působivá a citlivě užívaná. Pochopitelně téměř vždy interpretována živě! Blízká je mi filmová hudba Christophera Gunninga, kterou jste mohli slyšet například v sérii detektivek Hercule Poirot nebo ve filmu Edith Piaf (La vie en rose). Za tu byl Gunning se svými dvěma kolegy oceněn mj. i Českým lvem.

Závěrem se nemohu nezeptat: věříte v lepší zítřky filmové hudby u nás?

Jsem v tom poměrně skeptický. Současným světem vládnou peníze, a pokud vím, peníze a kultura nikdy nebyly nejlepšími přáteli, natož pak v Čechách. Producent, mnohdy ryzí obchodník s kalkulačkou místo srdce, může jen stěží pochopit, proč by měl mít film kvalitní, živým orchestrem nahranou hudbu. Vždyť její pořízení stojí mnohonásobně víc, než hodlá zaplatit! Takže ji do rozpočtu ani nezahrne, počítačová „samohrajka“ splní úkol stejně dobře a mnohem levněji. Na vaši otázku odpovídám dost smutně. V lepší zítřky české filmové hudby moc nevěřím, ale trochu doufám…