Rok 1968 mi obrátil život naruby: Vinaři jsou všichni stejní. Příběh Milana Ráčka

4. listopad 2018
První auto. Spisovatel Milan Ráček se se svou ženou usadil už v 70. letech nedaleko československé hranice v Rakousku

Coby kamenem dohodil od českých hranic, v dolnorakouské vesnici Sitzendorf, bydlí ve starobylém domě na náměstí manželé Milan a Irena Ráčkovi. Sousedé je nejspíš už dnes považují za zcela autentické Rakušany a místní patrioty.

Však se také horlivě účastní místního kulturního života, pořádají sousedské výstavy a koncerty, několikrát tu z jejich popudu hrál i Hradišťan, a to dokonce ještě za komunistické éry. Nic z toho samozřejmě není náhoda. 

Výtvarnice Irena a spisovatel, historik a muzeolog Milan se sem z velkoměstského ruchu Vídně přestěhovali už koncem sedmdesátých let – přibližně deset let poté, co opustili Československo. Nový domov našli právě tady. Hodně jim v tom pomohlo sepětí s českou kulturou, podobnost dolnorakouské krajiny s jižní Moravou a také podobná mentalita lidí na obou stranách hranice. 

První zkušenosti s němčinou

Milanův otec patřil ke zlínské elitě – bývalý legionář byl v letech 1937–1943 ředitelem Baťovy akademie, tedy školy, která připravovala absolventy pro potřeby zahraničního obchodu. Sice musel za Protektorátu z funkce odejít, ale protože se mu jako řediteli dařilo, vzpomnělo si na něj i znárodněné vedení Baťových závodů po válce. 

Se starším bratrem v roce 1945

Novými šéfy byl poslán do pohraničí – v Jablonci nad Nisou měl oživit skomírající obchodní akademii, na které nakonec smělo studovat i pár německých dětí z rodin, které unikly poválečnému odsunu. Několik let v pohraničí představovalo první Milanův alespoň částečný kontakt s německy mluvícím prostředím. Do budoucna se mu to bude hodit.

Milanova otce ovšem tato zkušenost poznamenala spíš negativně – už někdy v roce 1951 mu bylo v Jablonci taktně doporučeno, aby se se svými liberálními názory na národnostní politiku raději z křesla ředitele školy poroučel. Zemřel v roce 1954, když bylo Milanovi jedenáct.

Matka samoživitelka se s učitelským platem musela nadále starat o dva syny – Milanův starší bratr František byl navzdory pochybnému kádrovému původu přijat na vojenskou akademii v Brně a Milan sám se nakonec dostal na střední průmyslovou leteckou školu v Uherském Hradišti. Vystudoval ji bez valného zájmu, daleko víc ho v té době už přitahovala historie a také sport.

Pokud bude nejhůř, můžete to prodat

Profesní zkušenosti a zájmy ho také do jisté míry zachránily před tvrdou vojnou: sloužil u spojařů a poté se jako boxer Rudé hvězdy Znojmo doslova protloukl dvěma roky vojenské služby. Po propuštění do civilu přišla další důležitá zkušenost: začal studovat odbornou muzeologickou školu a téměř rok strávil jako stážista v tehdejším východním Německu, v nádherné krajině plné jezer u města Neustrelitz.

Srpen 1968 zastihl oba tehdy čerstvé manžele Milana a Irenu v Šumperku, kde Milan dostal práci v místním muzeu. V noci z 20. na 21. srpna byl povolán na vojenské cvičení, ale jednotka dojela jenom do Martina, kde každý voják dostal štempl na papír, který ho posílal z moci úřední zpátky domů.

Milan Ráček (uprostřed) na stáží v Neustrelitz v NDR v roce 1967

Paradoxně zkušenost s cizinou, byť se jednalo o ještě tužší režim socialistické NDR, pomohl Milanovi překonat obavy z cizího prostředí – v podstatě na jeho popud se v říjnu 1968 rozhodli oba odejít do emigrace. Měli štěstí, prakticky dva dny po příjezdu do Vídně získal Milan práci v muzeu jako preparátor a během let se nakonec vypracoval až na ředitele pobočky Dolnorakouského muzea v St. Pölten, a Irena se uplatnila jako módní návrhářka a později výtvarnice. 

Kdo nesl odchod mladé dvojice těžce, byla Milanova matka. Přesto nakonec její verdikt zněl: děti, já bych to udělala taky, kdybych mohla. Jeďte. Nakonec ještě na Irenu navěsila množství prstenů, náramků a rodinných památek se slovy – pokud bude nejhůř, můžete to prodat…

Rakouský spisovatel s českými kořeny

Znovu se s Milanem a Irenou viděla až těsně před smrtí na podzim 1987, poté, co manželé Ráčkovi obětovali nemalou sumu na vyplacení ze státního občanství ČSSR, aby jako rakouští občané mohli dostat vízum do staré vlasti.

Milan Ráček v roce 2018

Dnes se Milan Ráček považuje za rakouského spisovatele s českými kořeny – napsal celkem čtrnáct knih, z toho polovinu tvoří odborná historická literatura a zbytek jsou romány.  Většinu napsal v němčině, ale odehrávají se v českých zemích.

Příběh manželů Ráčkových hodně vypovídá o sepětí člověka s rodnou zemí a hledání nové krajiny, ve které by člověk našel to, oč emigrací přišel. V rekonstruovaném středověkém domě, blízko českých hranic, s vinařskou kulturou velmi podobnou té moravské a s tajemstvími země, která se rozprostírá okolo jejich domova a o které Irena Ráčková také mluví, se jim to podařilo.

Historické dolnorakouské území zvané Weinviertel je pro ně jen pokračováním moravského venkova. Ostatně, tak to kdysi za monarchie bylo, mnoho let před tím, než hranici přeťala z násilí a bezpráví budovaná železná opona.

Spustit audio
autoři: Ivana Chmel Denčevová, Jan Sedmidubský

Související