Respektující výchova není o dítěti na trůně. Podstatou je nastavení zdravých hranic, radí psycholožka

27. leden 2025

Respektující výchova – pro jedny přirozená věc, pro druhé červený hadr na býka. Co si pod pojmem představit? Co respektující výchova určitě není? Kde se skrývá paradox respektující výchovy? A jak sladit přístup k výchově dětí rodičů a prarodičů?

„Spíše než speciální metoda ve výchově je respektující výchova přístup k životu. A to v tom smyslu, že vnímáme, že každý člověk má stejnou hodnotu, a je jedno, jestli mu jsou dva roky nebo devadesát,“ vysvětluje v Dva na Dvojce psycholožka Šárka Kučerová.

Proč? Protože jsme řekli

Respektující výchova tak v žádném případě neznamená, že dítěti je všechno dovoleno a je středobodem vesmíru. „Naopak to znamená, že rodiče chápou, že i dítě má právo prožívat emoce a má své potřeby, a snaží se pro to najít společnou cestu. Nevyužívají k tomu svoji dominanci nebo autoritu, nevyvolávají v dítěti strach nebo pocity ponížení, ale snaží se porozumět i jeho pohledu.“

Čtěte také

Paradox této výchovy je ale v tom, že dospělí ve snaze respektovat dítě zapomínají sami na sebe. Podle psycholožky tkví největší nedorozumění v nastavování zdravých hranic.

„Většinou si totiž rodiče pod tím představí věty typu: ,Udělej to. Tohle nesmíš. Proč? Protože jsme to řekli.‘ Zdravé hranice jsou ale hranice vnitřní, které vycházejí z našich hodnot a přesvědčení. Pokud dítěti vysvětlíme, proč jsou pro nás některé věci důležité, předáváme mu v tu chvíli naše hodnoty a ono je bude respektovat a chápat daleko více, než když se jenom postavíme do role autority.“

Samozřejmě jsou ale situace, při nichž se nediskutuje, typicky třeba když by dítě bylo při nějaké činnosti ohroženo na životě. „Zároveň jsou ale věci, kdy rodiče vyžadují po dítěti něco, aniž by vlastně věděli proč. Prostě se to tak dělá a očekává se to. Dítě tak ale s vykonáním požadavku bude mít logicky problém.“

Za nás tohle nebylo

Kámen úrazu je i v tom, jak zkoordinovat přístup k výchově mezi rodiči a prarodiči. Nedorozumění totiž často vycházejí i z toho, že každý má tendenci svůj přístup ospravedlňovat. „Kdyby tomu tak nebylo, museli by někteří přiznat, že jejich přístup nebyl vždy ideální. Proto říkají, že to dřív bylo jinak a fungovalo to. Ve skutečnosti je to ale o tom, že každý má právo mít nějaký přístup a nemusí se před ostatními nijak ospravedlňovat.“

Je však důležité vědět, proč to tak děláme, jaké dítě chceme vychovat, a za svým rozhodnutím si stát. „Stejně tak, když se dítě setká s jiným přístupem, připravuje se na situace v životě, kdy s ním každý nebude jednat v rukavičkách. Dítě, které ale má pevné a stabilní rodinné zázemí, se s takovými situacemi dokáže vypořádat lépe,“ dodává Šárka Kučerová.

Spustit audio

Související