Respektující výchova není o dítěti na trůně. Podstatou je nastavení zdravých hranic, radí psycholožka
Respektující výchova – pro jedny přirozená věc, pro druhé červený hadr na býka. Co si pod pojmem představit? Co respektující výchova určitě není? Kde se skrývá paradox respektující výchovy? A jak sladit přístup k výchově dětí rodičů a prarodičů?
„Spíše než speciální metoda ve výchově je respektující výchova přístup k životu. A to v tom smyslu, že vnímáme, že každý člověk má stejnou hodnotu, a je jedno, jestli mu jsou dva roky nebo devadesát,“ vysvětluje v Dva na Dvojce psycholožka Šárka Kučerová.
Proč? Protože jsme řekli
Respektující výchova tak v žádném případě neznamená, že dítěti je všechno dovoleno a je středobodem vesmíru. „Naopak to znamená, že rodiče chápou, že i dítě má právo prožívat emoce a má své potřeby, a snaží se pro to najít společnou cestu. Nevyužívají k tomu svoji dominanci nebo autoritu, nevyvolávají v dítěti strach nebo pocity ponížení, ale snaží se porozumět i jeho pohledu.“
Čtěte také
Paradox této výchovy je ale v tom, že dospělí ve snaze respektovat dítě zapomínají sami na sebe. Podle psycholožky tkví největší nedorozumění v nastavování zdravých hranic.
„Většinou si totiž rodiče pod tím představí věty typu: ,Udělej to. Tohle nesmíš. Proč? Protože jsme to řekli.‘ Zdravé hranice jsou ale hranice vnitřní, které vycházejí z našich hodnot a přesvědčení. Pokud dítěti vysvětlíme, proč jsou pro nás některé věci důležité, předáváme mu v tu chvíli naše hodnoty a ono je bude respektovat a chápat daleko více, než když se jenom postavíme do role autority.“
Samozřejmě jsou ale situace, při nichž se nediskutuje, typicky třeba když by dítě bylo při nějaké činnosti ohroženo na životě. „Zároveň jsou ale věci, kdy rodiče vyžadují po dítěti něco, aniž by vlastně věděli proč. Prostě se to tak dělá a očekává se to. Dítě tak ale s vykonáním požadavku bude mít logicky problém.“
Za nás tohle nebylo
Kámen úrazu je i v tom, jak zkoordinovat přístup k výchově mezi rodiči a prarodiči. Nedorozumění totiž často vycházejí i z toho, že každý má tendenci svůj přístup ospravedlňovat. „Kdyby tomu tak nebylo, museli by někteří přiznat, že jejich přístup nebyl vždy ideální. Proto říkají, že to dřív bylo jinak a fungovalo to. Ve skutečnosti je to ale o tom, že každý má právo mít nějaký přístup a nemusí se před ostatními nijak ospravedlňovat.“
Je však důležité vědět, proč to tak děláme, jaké dítě chceme vychovat, a za svým rozhodnutím si stát. „Stejně tak, když se dítě setká s jiným přístupem, připravuje se na situace v životě, kdy s ním každý nebude jednat v rukavičkách. Dítě, které ale má pevné a stabilní rodinné zázemí, se s takovými situacemi dokáže vypořádat lépe,“ dodává Šárka Kučerová.
Související
-
Jak přežít pubertu svých dětí? Místo šnečí taktiky najděte jiný styl komunikace
Puberta – období, kterého se děsí rodiče i prarodiče. Jak porozumět našim dětem? Jak se oprostit od obav, že jsme jako dospělí selhali? A proč je u někoho puberta bouřlivá?
-
Důvěru k dětem si vybudujete přes zájem, radí rodičům psycholog Milan Studnička
Pro lidskou duši je důležitý pohyb, říká v Blízkých setkáních psycholog Milan Studnička, který byl sám vrcholový sportovec, bobista.
-
Místo výchovy dětí válka. Co dělat, když se styl výchovy rodičů a prarodičů liší?
Třaskavým tématem mezi rodiči a prarodiči je výchova potomků. Obě skupiny zastávají vlastní postoje, mají vlastní zkušenosti i svoji vlastní pravdu. Jak nastavit role?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.