Rekordy přírody
Lidé se rádi zajímají o nejrůznější "nej" kolem sebe. Aby se někdo dostal do knihy rekordů, dokáže sníst na posezení stovku švestkových knedlíků nebo lanem sevřeným v zubech vláčet náklaďák. Příroda kolem nás má také své rekordy, tedy svá "nej" - největší, nejmenší, nejstarší.
Mezi jehličnany patří jedinci s vůbec nejdelším prokázaným aktivním životem. Jsou to především sekvoje a sekvojovce z kalifornského pohoří Sierra Madre s odhadnutým stářím 2000 až 3000 let, jednotlivé čínské exempláře jinanů, rovněž starých 2000 let, ale i douglasky, cypřiše, cedry a tisovce staré kolem tisíce roků. I u nás se najdou v rezervacích až tisícileté tisy. Nedostižnými rekordmany je několik málo exemplářů borovice osinaté, rostoucích na suchých, polopouštních svazích kalifornských hor, jejichž věk se odhaduje na více než 5000 let. Dodnes jsou však živé jen některé zbytkové části kmenů a větví. Dozvídáme se také o jihoafrickém baobabu, jehož věk byl radiouhlíkovou metodou (nemá totiž letokruhy) stanoven na 5100 roků.
To vše není nic proti překvapivému objevu biologů v Tasmánii, kde byl nalezen živý jehličnan, který začal růst ještě v době kamenné. Podle odhadu odborníků je starý nejméně 10000, ale spíše až 30000-40000 let. Jeho kořeny jsou podle rozboru dědičné hmoty rozloženy na ploše jednoho hektaru. Na Srí Lance má růst posvátný fíkus s rozsáhlou korunou a mnoha podpůrnými druhotnými kmínky - kořeny -, typ zvaný banyan, který byl prokazatelně vysazen jako malá rostlinka v roce 228 před naším letopočtem. Je to bezesporu nejstarší strom s písemně zaznamenaným věkem.
