Raiffeisenka
Naše babičky říkaly: Mám to u něj jako v raiffeisence. A myslely tím v bezpečí.
„Žádný národ s chudobou zápasící bez kapitálu nic valného nepořídí, ani svoje práva neuhájí,“ burcoval v polovině 19. století Cyril František Kampelík ve své knize „Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízelů pomohou“. A totéž si uvědomoval i Friedrich Wilhelm Raiffeisen.
V první polovině 19. století na venkovské zemědělce začínají dopadat důsledky průmyslové revoluce. Do té doby byli rolníci soběstační. Na živobytí jim stačilo to, co si vypěstovali, přebytky prodali a za výdělek nakoupili to, co vypěstovat nemohli. Jenomže zemědělská společnost se pomalu měnila v průmyslovou a venkov začal chudnout.
Raiffeisen cítil potřebu s tím něco dělat. Narodil se roku 1818 v německém Hammu jako sedmé z devíti dětí místního starosty. Rodina patřila mezi starousedlíky a kam až paměť sahala, živili se farmařením.
Mladý Friedrich Wilhelm v rodové tradici nepokračoval. V 17 letech vstoupil do armády. Kvůli vrozené oční vadě, která se s věkem zhoršovala, ale musel brzy vojenské služby zanechat.
Začínal jako magistrátní úředník v Koblenci, pak se stal starostou v několika německých zemědělských obcích. Místní farmáři a řemeslníci žili v bídě. Museli si vypůjčovat, odírali je lichváři a spekulanti. Raiffeisen nechal postavit pekárnu a chleba rozdával zdarma těm nejchudším. Pomáhal financovat stavbu místní školy a silnice.
Ale brzy si uvědomil, že z vlastní kapsy tohle všechno neutáhne. Nakonec ho napadla geniální myšlenka. Všiml si totiž, že zchudlí rolníci umí i v těžkých časech obdivuhodně držet při sobě a pomáhají si, aby zabránili nejhoršímu. Pokusil se té sounáležitosti využít a na jejím základě vymyslel systém, který se stal prvním krokem k družstevnímu bankovnictví.
Raiffeisen nebyl první. Řešením situace se zabývalo několik moudrých hlav z řad jeho krajanů, i náš výše zmíněný Cyril Kampelík. Roku 1862 Raiffeisen přišel s jednoduchou věcí: začal zakládat Zápůjční pokladní spolky pro skupiny lidí z malých obcí. Členové se navzájem znali, dokázali spolupracovat a nepotřebovali pomoc zvenčí.
Pravidla spolků byla natolik idealistická, že připomínala charitativní organizace. Ale šlapaly jako hodinky. Své členy si skupina pečlivě vybírala se zvláštním ohledem na jejich morální charakter. Každý člen ručil svým majetkem za dluhy všech ostatních. Družstevníci se učili ohleduplnosti a odpovědnosti v rámci komunity.
Logo? Dvě zkřížené koňské hlavy
Jako emblém a tradiční ochrannou známku si Raiffeisen vybral dvě zkřížené koňské hlavy – symbol ochrany rodin shromážděných pod společnou střechou před zlem a životním ohrožením.
Nové družstevní spolky si brzy získaly velkou oblibu. Raiffeisen však v té době neprožíval právě šťastné období. Po dlouhé nemoci mu zemřela manželka a navíc se mu natolik zhoršil zrak, že musel v pouhých 47 letech zanechat starostování a odejít do důchodu.
Starostovský důchod na financování jeho charitativních aktivit nestačil. Aby vylepšil rodinný rozpočet, otevřel si malou továrnu na doutníky a také vlastní vinárnu. A spokojeně sledoval, jak se jeho raiffiesenky ujaly a utěšeně se rozrůstají.
Friedrich Wilhelm Raiffeisen zemřel v roce 1888 těsně předtím, než oslavil sedmdesátku. Tou dobou podle jeho modelu fungovalo už několik set družstev.
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
