Radka Denemarková: Zeměkouli je jedno, jestli se zbaví svého největšího škůdce. Nadějí je humanismus

„Mám pocit, že čím těžší doba je, tím více se senzitivní, citliví a vzdělaní lidé upínají k literatuře a ke skutečnému umění,“ zamýšlí se v pořadu Jak to vidí... spisovatelka, překladatelka a scenáristka Radka Denemarková.

„Umění je totiž takový ostrov humanismu a naděje,“ dodává. Netýká se to ale jenom politiky nebo světového dění, ale i všech rozbouřených období života každého člověka.

„Proto je tak moc důležité číst v pubertě poezii a během krizí středního věku se upínat ke knihám, které se zabývají kritickým myšlením. Stejně tak je důležité číst i v dobách, kdy jsme nemocní nebo staří, kdy vidíme naději zase někde jinde...“

Nežijeme v kotcích

Nejvýše ale Denemarková hodnotí literaturu, která pomáhá vidět svět v kontextu. „Nejsme totiž uzavření v národních kotcích. Lidstvo je propojené. Všichni řeší stejné problémy – existenciální, životní. Všichni touží po tom samém – žít kvalitní osobní i pracovní život.“

Čtěte také

Radka Denemarková: Pořád luštím tu křížovku, která se jmenuje člověk

Problémy ale podle spisovatelky plynou z toho, že jen málo lidí vidí, že by se zásadní otázky měly řešit předem. „Tak to bylo vždycky. Bohužel na kritické a odborné hlasy nikdo nehledí. Třeba před klimatickou katastrofou vědci varují už 55 let. A všechno, před čím varovali, se potvrdilo. Lidstvo je ale nepoučitelné.“

Mladí rebelové

Velkou nadějí jsou pro Denemarkovou mladí intelektuálové. „Jsou to rebelové. Přemýšlejí hodně divoce, ale mimo všechny politické kategorie ukazují, jak by třeba jednou mohla vypadat postkapitalistická společnost. A vycházejí přitom právě z dějin lidstva, z křižovatek, které byly nadějí, ale ukázaly se jako slepá ulička.“

Ekonomický pragmatismus, tržní myšlení, nesoucí s sebou sobectví, zatím ale vítězí. Odborníky, kteří dokážou přemýšlet v kontextu a mají podle Denemarkové i morálku, není řada lidí ochotna slyšet. Kde tedy hledat naději a kotvu?

„Zeměkouli je jedno, jestli vyhyneme. Natropili jsme tady tolik zlého, že se naopak planeta zbaví svého škůdce. V krizových situacích, když člověk vidí to nejhorší, často ale také začne vnímat i to, co je na světě a životě dobrého. A uvědomí si, že jedinou cestou je humanismus.“

Soucit jako naděje

Tak to bylo v dějinách lidstva už mnohokrát. „Proto i dnes je tolik důležité neuzavírat se do sebe, ale vnímat i ostatní. Dívat se na svět i očima druhých. A v tom pomáhá literatura.“

Čtěte také

Pavel Kosatík: Jako společnost jsme přestali držet pohromadě

Zodpovědět otázku, proč lidé nedbají varovných signálů a nedokážou naslouchat druhým, je ale obtížné. „Podle mě jsou signály často udušeny hlušinou dezinformací lidí, kteří nikdy nevěří tomu, že přijde to nejhorší. Nevěří lidem, kteří varují. Vezměte si, kolik lidí třeba varovalo před druhou světovou válkou, a kolik lidí naopak považovalo Hitlera za zachránce Německa...“

Podle Denemarkové jde jistě i o sebezáchovnou náturu člověka. „Člověk to nechce vnímat, chce mít klid, pohodu. To vidíme i v Evropě. Nechceme se vzdát svého blahobytu. Jsme v meziprostoru, kdy je možné ještě něco zachránit, ale nechceme tomu věřit. Pokud se to netýká nás samých, nemáme ani představivost. A hlavně nám chybí empatie a soucit s jinými. A to mě děsí,“ uzavírá Radka Denemarková.