Radek Štěpánek: Co by se stalo, kdyby zvířata zmizela aneb O lidské identitě

Tučňák brýlový|foto:Shutterstock

Dolní Kounice o krahujce, Libochovice o zajíce, Vranov nad Dyjí o vránu, Chropyně o vydru, Plzeň o velblouda a Brno o krokodýla. A co se stane, když začnou mizet zvířata i odjinud? Jaromír Jágr by už nebyl tučňák z Pittsburghu, hokejový Vancouver by přišel o kosatku, Buffalo o bizona, Florida o pantera, Phoenix o kojota a San Jose o žraloka. Hokejové Znojmo by také pozbylo orla, Liberec bílého tygra, Zlín berana. A Antonín Panenka už by v dresu fotbalových Bohemians 1905 nebyl klokanem.

Za každým zvířetem ve znaku stojí nějaký příběh, jsou symbolem, který sděluje něco mnohem hlubšího. Pokud by z těch erbů a znaků zvířata zmizela, přišli by lidé o podstatnou část své identity. Letos se to symbolicky stalo 3. března. Z loga World Wide Fund for Nature tak třeba zmizela panda, Česká společnost ornitologická přišla o pěnici černohlavou a ze znaku Národního parku Podyjí se ztratil čáp černý.

3. březen je totiž každoročně Světovým dnem divoké přírody. A některé z organizací, které jsou v ochraně přírody činné, upozornily letos vymazáním svých erbovních zvířat na truchlivý stav na naší planetě, který se každoročně ještě zhoršuje. Podle zprávy Living Planet report z loňského roku zaznamenaly sledované populace obratlovců od roku 1970 průměrně pokles o téměř 70 procent. A v některých částech světa jsou čísla ještě hrozivější. Zatímco lidí je už dvakrát tolik co v době, kdy jsem se narodil, zvířat už je jen slabá třetina. Ubývá hlavně místo, kde by vůbec mohla žít.

Lidé zabírají čím dál větší plochy, a i když jich žije také stále víc a víc ve městech, naše potřeby stále stoupají. A tak je venkov na zvířata dnes často chudší než města, kterým se vyhýbá alespoň těžký průmysl a ničivé průmyslové zemědělství. Někdo může namítnout, že některých zvířat je mnohem víc než dřív. Vracejí se vlci, také divokých prasat a další spárkaté zvěře máme snad víc, než by bylo pro naše lesy zdrávo. Jenže to je jen znak proměn, které naše krajina prožívá tak rychle, že se tomu dokáží přizpůsobit jen někteří.

Národní parky jsou jedním z mála míst, kde jsou divoká zvířata důsledně chráněna, ne jen jako jednotlivci, ale především je chráněno právě jejich místo k životu. Jenže to nikdy nemůže stačit. Co by se stalo, kdybychom kupříkladu polovinu světa vyčlenili jen a pouze přírodě? Paradoxně by řada druhů také zanikla. Mnoho zvířat a rostlin je totiž závislých na tom, že žijí v naší těsné společnosti. Vezměte si kupříkladu vlaštovky. Kde by hnízdily, kdyby lidé nechovali koně a dobytek ve stájích? Kde by hnízdily jiřičky, když ne za okny paneláků? Co by se stalo s polními ptáky, kdyby zmizela pole? Což o to, polní ptáci mizejí, i když jsou pole větší a větší. A o to právě jde, o míru, o způsob spolubytí. Protože člověk není ze své podstaty zlý druh živočicha, je jen dalším druhem, který naplno využívá svůj potenciál. Ale využívá ho opravdu naplno? Pokud si všímáme, že svým jednáním způsobujeme úbytek některých druhů, a dokážeme vyhodnotit, že to není dobré, a trápí nás to, naplno využitý potenciál by z mého pohledu znamenal, že své jednání dokážeme přehodnotit, zastavit a chovat se lépe. Jenže všímáme si opravdu?

Jistě, zcela jistě si někdo všímá, ale je to málo. Když na začátku března z log ochranářských organizací zvířata zmizela, asi si toho všimlo jen pár zainteresovaných. Říkal jsem si, jaký by byl asi dopad, kdyby na mizení zvířat zareagovali podobným způsobem úplně všichni. Na internetu a ve světě lidí vůbec by rázem byla spousta prázdných míst. Leckdo by se asi až lekl. Česká republika bez lva? Co se to děje? Vladimir Putin bez medvěda a tygra usurijského – co to znamená? Lídři USA bez orla bělohlavého?  Kam zmizela všechna ta moc, síla a nadhled?

Podmořský svět často připomíná film Hledá se Nemo|foto:Petra Doležalová, Libor Špaček

Vymizení zvířat by si jistě všimly i děti. O čem by vlastně najednou byly filmy jako Hledá se Nemo nebo Madagaskar? Prázdno by v nich střídalo prázdno a… ty filmy by najednou byly až tak moc podobné realitě, že by snad ani nebylo vhodné, aby se na ně děti dívaly, protože – nevím, co na to říct.  Co to tady vlastně píšu?

Píšu pravdu, která je až příliš krutá, nepředstavitelná pro nás, kteří jsme malincí a je nás prostě jen hodně. Píšu o světě, který se mimo obrazovky počítačů a televizí stává realitou. A teď mi řekněte – co bylo dřív: vejce, nebo slepice? Stvořili jsme si virtuální realitu proto, že nedokážeme snést pohled na svět, který vyčerpáváme k smrti, nebo je virtuální realita jednou z hlavních příčin chřadnutí světa? Myslím, že nastává čas, kdy si už nebudeme muset vybírat z různých možností. Platí obojí zároveň. A ten dopad je nedozírný. Otázka, co by se stalo, kdyby zvířata zmizela z našeho světa, a jaká by pak byla identita lidí, pomalu přestává být otázkou akademickou. Obyčejná zvířata z naší reality se před očima mění v bájné draky a mamuty, v dinosaury. A jejich mizení se nemusí odehrávat jen na obrazové, ale i jazykové úrovni. Z Vranova se stává pouhý Ov, z Rakovníka Ovník, Buffalo zdá se zmizí ze světa úplně (pokud někdo někde nenajde nějaké chovné stádo Bufallo Billa, dnes už tedy jen kdejakého Billa s flintou). A z fanatika Medvěděva bude brzy asi jen Děv. Jenže já tady něco vyprávím a k vám posluchačům se to dostane jak – kolikrát zase i díky tomu, že si zapnete počítač. Jsme v pasti.

To, že Nietzsche oznámil smrt Boha, velká část lidstva ještě nepřijala za své. Věřím, že když necháme zemřít zvíře, také se s tím spousta lidí nesmíří, stejně jako když necháme ožít roboty. Nikdo z nás navíc nedělá nic tak špatného. Prostě jsme, jak nejlíp umíme. A možná proto, že máme pocit, že sami volit příliš nemůžeme, to některé z nás bolí víc než cokoli jiného.