Rada pro tento den - 22.1.
Z lednového čísla časopisu Receptář jsme vybrali rady, jak správně připravit zabijačkovou tlačenku a paštiku. Jsou od zkušeného profesionála s příznačným jménem Vlastimil Řezníček
Do tlačenky dáváme uvařené srdce, usmažené vrabce, kousek ovaru a kousek libového masa. Někdo tam libové maso nedává. Nevím, tlačenka by mi pak připadala nevýrazná, taková nijaká, musí tam kousek masa být, aby udělalo správnou mozaiku. Nemusí ho být moc, stačí menší kousky, ale být tam musí. A vařené kůže taky. Všechno hodíme na vál a nožem pokrájíme na kostičky. Někdo všechno umele, ale to pak nevypadá pěkně. Pokrájené suroviny shrneme do hrnce s vodou, ve které se předtím vařily kůže, jen z hladiny sebereme tuk, aby se nedostal do tlačenky. Vrstva sádla nemá v tlačence co pohledávat. A opět přidáme utřený česnek, majoránku, pepř, nové koření, zamícháme, na prstu ochutnáme, případně dosolíme. Se solí to ale nepřeháníme. Ta už je totiž v utřeném česneku, který je lepší, než česnek prolisovaný, ve kterém jsou cucky. Hotovou směs pak šufánkem naléváme do zavázaných papírů. Někdo místo nich používá žaludek. Jenže ten se musí jednak otočit naruby a pořádně očistit zvonkem, vařit alespoň dvě hodiny a navíc ještě zatěžovat prkýnkem, aby tlačenka dostala správnou fazonu. Tlačenku v papíru vařit nemusíme. Jen ji opláchneme ve studené vodě a dáme vychladit. Na paštiky existují tisíce receptů. Můj je tento: semeleme kousky masného ovaru, tři čtvrtě jater, šest velkých syrových cibulí, dva stroužky česneku, víc ne, a přidáme koření - pepř, majoránku, nové koření. Také přidáme trochu sádla z pečených vrabců na chuť, vše zamícháme a dáme do sklenic, do sedmiček, ale jen do půlky, protože paštika se v pařáku vaří dvě hodiny při sto stupních a kdyby jí bylo víc, dostala by se do víček.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.