Putování Českomoravskou vrchovinou. Vydejte se po stopách Jakuba Demla

„S nápadem na vytvoření průvodce přišel Petr Holkup, s kterým jsem se do té doby neznala a ani po vytvoření společné knihy jsem se s ním ještě neviděla,“ vypráví Daniela Iwashita. „Pojal úmysl vytvořit poutní cestu, která by sledovala Demlovu, Florianovu a Střížovu cestu, která je popsána v knize Pouť na Svatou Horu. Deml ji napsal až ve čtyřicátých letech, ale popisuje cestu, která se odehrála v roce 1909, kdy Josef Florian, Jakub Deml a Antonín Ludvík Stříž šli pěšky pravděpodobně ze Staré Říše na Svatou Horu –  v zimě, o adventu, sněhem. Účel té cesty byl získat peníze na další vydávání staroříšských publikací, ale samozřejmě také se poklonit svatohorské Panně Marii.“

Jakub Deml pobýval na mnoha místech. Bylo to způsobeno jeho prací, nebo byl velký poutník? „Oběma těmi příčinami,“ připouští Daniela Iwashita, „ale i tím, že na několika místech studoval. Od svých jedenácti let byl mimo domov, mimo Tasov, dlouho studoval na gymnáziu v Třebíči, potom studoval bohosloví v Brně. Když byl vysvěcen na kněze, začala jeho kariéra, která byla strmě sestupná. Spočívala v tom, že se nechával překládat na jiné místo, prvním z nich byl Kučerov. Kromě toho, že byl knězem, totiž toužil být v blízkosti Otokara Březiny, což byl v té době jeho básnický i lidský vzor, a záhy začal spolupracovat s Josefem Florianem, který dlel ve Staré Říši. A tak se Jakub Deml dostal nejprve do Babic, kde měl skvělého představeného Josefa Ševčíka, potom byl v další farnosti, v Martinkově, a pak už byl překládán nedobrovolně, například do Třešti nebo do Bystrce u Brna.“

Spolu s Josefem Florianem však byl Jakub Deml i velký poutník. „Jednak po poutních místech, urazili neuvěřitelné vzdálenosti pěšky,“ vysvětluje literární historička. „Bylo to dáno i tím, že byli chudí. A zároveň ty jejich cesty byly spanilé pouti – chodili za mecenáši, tiskaři, a tak křížem krážem prochodili celou Moravu. Těch míst, kudy všude chodil Jakub Deml, je opravdu hodně.“ V průvodci navržená trasa vede z Brna až na Svatou Horu. „Potom je tam ještě alternativní trasa, která se víc přibližuje Březinovi a vede přes Jaroměřice nad Rokytnou, Šebkovice a Babice, kde Deml pobýval a působil, dále přes Telč a lázně Svatá Kateřina u Počátek až do Kamenice nad Lipou.“

Prožít chvíli na krásném místě

Trasu však není nutné absolvovat na jeden zátah. „Petr Holkup ji rozdělil na úseky, které jsou zvládnutelné. Určitě je lepší si cestu rozdělit, protože ta místa za to stojí. Nejde o to sbírat kilometry a razítka a poutní známky, i když je to taky možné, ale spíš jde o to – jak říkal Otokar Březina – abychom nespěchali, ale prožili tu chvíli na krásném místě, kde se ocitneme.“

Vila básníka Jakuba Demla v Tasově|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Měl Jakub Deml všechna tato místa stejně rád? Nebo si některá oblíbil, a jiná třeba rád neměl? – „Když mluvíme o vztahu Jakuba Demla k jakékoliv skutečnosti, tak se tam obvykle mísí láska s opačnými emocemi. To lze říct i o jeho milovaném rodišti Tasově,“ vysvětluje Daniela Iwashita. „To je sice středobod jeho díla, ale zároveň je to, třeba v Zapomenutém světle, metafora světa, kde člověk bloudí opuštěný a nešťastný. Myslím, že každé to místo bylo počastováno chválou i hanou. Ale pokud hledáme v jeho díle symbol domova – tak by to byl zřejmě Tasov. Symbol místa, kde byl šťastný, by byly zřejmě Babice nebo Šebkovice. A roli místa, kde byl nerad a o kterém mluvil s pohrdáním, hraje Brno. I když Brno mu taky dalo mnoho dobrého, on tam vystudoval, potkal Pavlu Kytlicovou a ve třicátých letech tam měl velmi úspěšné přednášky. Nic se nedá u Demla generalizovat.“

Proč se vydávat na pouť?

Nemůžeme vše poznat a hlubší zkušenost získat i doma? – „Něco jiného je pouť, a něco jiného je cesta,“ uvažuje Daniela Iwashita. „Pouť má význam osobní nebo duchovní. Člověk potřebuje nějaký jiný obzor. A místa, která Deml navštěvoval a kde žil, to umožňují. Druhá věc je cesta – cestování. Pěší cesta (já nejsem cyklista) mi rozhodně dává víc než popojíždění prostředky, které se nabízejí. Krajina Českomoravské vysočiny, kde je geografické jádro průvodce, poskytuje opravdu nádherné pěší cesty.“

Knížka Pouť na Svatou Horu aneb Po stopách Jakuba Demla vypadá trochu jako kalendář. – „Formu navrhl Petr Holkup. Má sloužit jako bedekr pro pěší poutníky nebo cyklisty, takže má kroužkovou vazbu, ve které se snadno najdou mapy. Ty tvoří velkou část průvodce. K mapám je vždy přidruženo povídání o konkrétním místě a o tom, jak se váže k Jakubu Demlovi,“ popisuje spoluautorka. „Jsou tam ale zahrnuti i Otokar Březina, Josef Florian, Pavla Kytlicová, částečně i Anna Pammrová – lidé, kteří se v tomto prostoru setkávali a často spolupracovali.“ Demlovo poutnické období trvalo do roku 1921, než se usadil v Tasově. Avšak zmíněni jsou i pozdější autoři spojení s danými místy – například Ivan Martin Jirous, Juliána Jirousová a také Františka a Marta Jirousovy.

Připojeny jsou turistické informace o ubytování, možnostech stravování – tabulku sestavil František Čekal. Kniha je doplněna fotografiemi z různých zdrojů. Výtvarnou podobu jí dalo studio Visualist, které použilo i drobné kresby Jakuba Demla.

Výstava v Nové Říši

Jedním z míst zahrnutých v průvodci je i Nová Říše. Zde byla koncem června letošního roku otevřena stálá výstava věnovaná Otokaru Březinovi, jejímiž autorkami jsou Daniela Iwashita s Eliškou Müllerovou. „Otokar Březina v Nové Říši napsal svoje básnické dílo,“ připomíná Iwashita. „Zrod díla se snažíme přiblížit prostřednictvím Březinových dopisů, které zpracoval Petr Holman ve své dvojdílné edici. Dále jsme použili dobové fotografie Ondřeje Knolla, což byl vynikající fotograf z Náměště nad Oslavou, který březinovská místa soustavně fotografoval.“

Odrazilo se samotné toto místo – Nová Říše – v díle Otokara Březiny? – „Březinova obraznost, která vychází z přírody, z krajiny, nemohla nebýt ovlivněna tím, co ho tam obklopovalo,“ soudí Daniela Iwashita. „Ale to, co je nespornou značkou Nové Říše, vpálenou do Březinova díla, to jsou některé prvky tamější sakrální architektury – ať už je to dvouvěžový kostel v básni Angelus, nebo skleněné rakve se světicemi v básni Mrtvé mládí.“

Daniela Iwashita vysvětluje, že důležití byli pro Březinu i lidé, se kterými si buď psal, nebo za ním do Nové Říše chodili – jedním z nich byl František Bílek, který potom výtvarně spolupracoval na Březinových knihách. „Byli to ale i lidé přímo z Nové Říše. Zde našel několik lidí, kteří ho provázeli i poté, co se v roce 1901 odstěhoval do Jaroměřic. Už ze studií v Telči znal Matěje Lukšů, který učil v nedalekých obcích Staré Říši a Krasonicích a s nímž debatoval o literatuře. Další venkovský vzdělanec byl lékař Karel Křivý a jeho rodina, kam Březina chodil i na svátky. Po náhlé smrti Karla Křivého inspiroval žal jeho ženy jednu z posledních básní Otokara Březiny, která už není ve sbírkách a která se jmenuje Zpívala. Důležití pro něj byli Otcovi – lesníci poblíž Nové Říše: v Červeném Hrádku a později ve Svaté Magdaléně. Březina k té krajině a k těm lidem velmi přilnul.“

Při přípravě výstavy vycházely autorky z práce editorů Miroslava Červenky a Petra Holmana. „Otokar Březina možná není široce čtený autor, ale je to básník, který získal skvělé editory,“ uzavírá Iwashita.