Psi pro seniory

26. únor 2004

Znáte to. Člověk si pořídí psa nebo ho koupí dětem a po nějaké době zjistí, že na to nemá. Že nemá čas, že nemá trpělivost, že nemá peníze na jeho obživu, že se děti o psa nestarají. Pes putuje do útulku. Ačkoli je hodně lidí, kteří si přijdou svého pejska vybrat do útulku, přesto jich tam stále mnoho zůstává. V některých měsících jsou psí útulky dokonce přeplněné.

Se zajímavým nápadem, jak některé z těchto odložených psů využít ke všeobecné spokojenosti přišli v aragonském, tedy španělském, městečku Sabiňánigu. Tamní veterinář Sergio Otal, specializovaný na zvířecí psychologii a léčbu psů se spojil s psycholožkou Isabel Muňozovou a začali vodit psi z útulku do místního domova důchodců. Myšlenka byla jednoduchá a prostá: aby psi pobyli nějakou chvíli se seniory v jejich domově a pak se uvidí, co se bude dít. Je časté, že lidé v domovech důchodců mezi sebou mnoho nekomunikují, jsou celkově zamlklí. Z větší části je to důsledkem role, do které se často senioři stylizují: žijí v residencích, kde většinou schází mladí lidé, cítí se odstrčení a uzavření ve svých vzpomínkách a myšlenkách.

Logo

První dvě návštěvy psů v domově důchodců nebyly moc úspěšné. Lidé se bránili novinkám, když psi vstoupili do společenské místnosti, seděli jako přikovaní. Už při třetím setkání se však ze strany lidí prolomily bariéry: senioři se snažili psy pohladit a polaskat, někteří na ně i mluvili. Když byli psí léčitelé odvedeni do svého útulku, senioři se o nich začali bavit, sdělovat si své pocity a ptát se obslužného personálu, kdy se znovu objeví.

Před první seancí se psy vyhotovila psycholožka Muňozová mezi seniory test, a po šesti týdnech druhý. Výsledek byl překvapující: lidé přestali být skleslí, začali projevovat více radosti ze života, nemluvili už tolik o svých osobních potížích, zklidnili se, začali se více zajímat o své okolí. Seance se psy přináší lidem dvojí užitek. Jednak individuální, jednak skupinový. A pro psy běžně uzavřené v kotcích s malým výběhem je styk s lidmi také prospěšný, konstatuje veterinář Otal. Přirozeně, říká veterinář, nemůžeme k setkáním použít každého psa z útulku. Po fyzické stránce vybíráme takové, kteří mají větší srst, aby ji senioři co nejvíce cítili při doteku, a jsou vyšší, aby na ně senioři dosáhli ze sedu a nemuseli se k nim shýbat, což často sami nedokáží. Psi musí projít náročnými psychotesty, nesmí být frustrovaní, nesmí být agresivní ani nesmí trpět fobiemi. Některé psy umisťujeme po nějakou dobu v rodinách spolupracovníků, aby si zvykli na kontakt s lidmi.

A pak jsme svědky různých dojemných výjevů, které mohou existovat jenom mezi člověkem a jeho psím přítelem. Mezi seniory byl muž, který nechtěl na setkání se psy chodit, ale jednou přece jen přišel. Jeden vlčák si ho vybral, zřejmě mu stařec nějak zaimponoval, vyšel mu naproti ke dveřím, pak ho doprovodil ke křeslu, posadil se naproti pánovi. Dlouho se mlčky pozorovali. Nakonec se muž dojetím rozplakal a začal psa hladit. Stali se z nich přátelé.

Ani veterinář Otal ani psycholožka Muňozová nevědí, že by k podobným setkáním opuštěných psů a seniorů v domovech důchodců docházelo jinde ve světě. Určitě ale stojí za to pokusit se jejich terapii napodobit.

autor: Karel Wichs
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka