První pomoc na ulici? Čím více je lidí, tím spíš nikdo nepomůže. Vystupte z davu a vytočte 155, apeluje záchranář

Je to skvělé, co děláte. Jakým způsobem se to vrací? Funguje to jako popularizace?

Zpětnou vazbu mám od lidí, kteří mi píší, a je to super. Většina zpráv je pozitivní a jsou to zprávy typu: „Moc děkuju, přečetla jsem si váš příspěvek a v tu chvíli jsem věděla, co mám dělat, a zachránila někomu život.“ Tímhle se to vrací a to je asi nejcennější, jak se to vrátit může.

Četla jsem na vašem Instagramu, že jako Češi máme docela dobrou znalost první pomoci, ale nemáme až zas tak velkou ochotu někomu pomoci, když se něco stane... Je to pravda?

Spontánní ochota není úplně tak velká. A hlavně si myslím, že je problém vystoupení z davu. Rozhodnout se, že nebudu ten v davu, který se kouká, jak někdo leží na ulici v bezvědomí a třeba nedýchá, ale budu právě ten, kdo vystoupí z davu a něco udělá – přijde k tomu člověku, zatřese s ním, zeptá se ho, jestli má nějaký problém, a když zjevně nějaký problém má, tak zavolá záchranku.

Když už tuhle odvahu seberete a zavoláte záchranku, pak už je to velmi snadné.

Když už tuhle odvahu seberete a zavoláte záchranku, pak už je to velmi snadné. Máme šikovné operátorky tísňové linky 155, které jsou schopny vám ve všech stavech, kdy jde někomu o život, poradit po telefonu. A nejen, že vám poradí, ale taky vám pošlou nejbližší výjezdovou skupinu, která dorazí co nejdříve.

Jestli můžu tohohle využít a poradit, co dělat jako univerzální věc, když má někdo zdravotní obtíže: Nebojte se a vytočte linku 155. Nechte si poradit, poslouchejte, co dispečerka říká, a dopadne to snad dobře.

Co nás blokuje? Strach, jestli člověk je na drogách, jestli se ho máme dotýkat? Nebo spíš strach, že si nebudeme vědět rady?

Na tohle jsem psal dizertační práci, která má asi 300 stran, tak to zkusím nějak shrnout. (směje se) Říká se tomu bystander effect (efekt přihlížejícího, pozn. red.). Je to věc, která je v lidské povaze zakořeněná.

Zajímavé na tom je, že čím víc nás bude a budeme se dívat společně na člověka, který leží na ulici, tím je menší pravděpodobnost, že mu někdo z nás pomůže. Protože každý si řekne: Vždyť mu může pomoct někdo jiný, proč bych to dělal zrovna já? Naopak když půjdu sám po ulici a uvidím někoho ležet, tak vím, že je to jenom moje zodpovědnost v tu chvíli, a svědomí zafunguje lépe.

Marek Dvořák a Lucie Výborná|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Jak se bystander fenoménu zbavit, je právě to, že o něm budeme informovat. A budeme v rádiích říkat, že když jste v davu, tak právě vy musíte být ten, kdo vystoupí a člověku pomůže.

Občas vidím na Instagramu, jak brojíte proti vražení propisovacích tužek do krku a podobným akutním prvním pomocím. Jaké jsou nejčastější mýty ohledně první pomoci?

Asi zapadlý jazyk. Hodně tomu pomáhají novináři i dneska. Skoro bych řekl, že každý měsíc je nějaká zpráva, jak někdo někomu zachránil život tím, že mu strčil prsty do pusy a vytáhl jazyk, což je úplná blbost. Když se někdo praští do hlavy a je v bezvědomí, tak ano, může dojít k zástavě dechu, ale je to obstrukcí měkkými tkáněmi kolem jazyka a tím, že se ucpou dýchací cesty.

Úplně nejjednodušší, co pro toho člověka můžete udělat, je, že mu zakloníte hlavu tak, aby hlava směrovala vzhůru, a tím mu uvolníte dýchací cesty. Nikomu nestrkejte svoje prsty do pusy, pokud vás o to výslovně nepožádá. (usmívá se)

Proč se Marek Dvořák rozhodl pracovat i v Motole? Kdy si ve své profesi připadal jako v americkém filmu? Jak záchranář postupuje při prvním setkání s pacientem? Jak funguje pomoc u hromadné havárie? A v čem jsou fascinující dovednosti pilotů vrtulníků? Poslechněte si celý rozhovor.