Projít celou Šumavu za lidský život nejde, říká Emil Kintzl. Jaké místo je podle průzkumníka zmizelé Šumavy nejzajímavější?
Živá, nesmrtelná legenda Šumavy. Má vlastní figurku v kašperskohorském skříňovém betlému a je jedinou reálnou postavou TV seriálu Policie Modrava, kde ho ztvárnil Ladislav Mrkvička. „Jsem ročník 1934 a Šumavě jsem věrný od roku 1939,“ říká muž, který zná na Šumavě každý kout. Žije v Kašperských Horách a věnuje se mapování historie regionu. „Dojetím mi tekly slzy a této hoře jsem zůstal věren,“ popisuje nejzajímavější místo Šumavy. Které to je?
Nejzajímavějším místem Šumavy je podle Emila Kintzla Luzenské údolí s horou Luzný. „Když se otevřeli hranice, první moje cesta vedla na Modrý sloup a na Luzný. Dojetím mi tekly slzy a této hoře jsem zůstal věren,“ říká.
Cesta na Luzný Luzenským údolím je ovšem oficiálně nepřístupná. Na horu je možné se dostat jen z německé strany. „Cesta Luzenským údolím se ale nedá vůbec srovnat s tou cestou z Německa,“ stojí si za svým šumavský nestor a naznačuje protestní pochod.
Šumavou na kole
Momentálně se po Šumavě nejradši pohybuje na kole. „To, co jsem chodil pěšky, už znám. A tak raději nacházím cesty a místa, kde jsem už dlouho nebo vůbec nebyl. Projít celou Šumavu za jeden lidský život nejde,“ myslí si.
„Dneska máme bezplatné zdravotnictví, tak mě můžou dát do sádry,“ směje se. „Ve stáří má člověk na sobě těch nemocí už hodně, tak si s tím nedělám hlavu. Když se člověk přestane pohybovat je napůl mrtvej.“
První šumavská rána
„Já jsem ročník 1934 a Šumavě jsem věrný od roku 1939. První šumavská rána byla 15. března 1939, kdy jsme se strýčkem koukali, jak přijíždí wehrmacht. Lidi nadávali, my jsme házeli koule a věděli jsme, že to bude zlá doba,“ vzpomíná na své šumavské začátky ve speciálu Odpoledne s Dvojkou z Kašperku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
