Proč vás stále fascinuje četba Hrabalovy Příliš hlučné samoty? „Zfilmovat takovou věc, to by asi nechtěl ani Tarantino“

17. květen 2017
Bohumil Hrabal (1988)

Literární teoretik a historik Petr A. Bílek vysvětluje mimo jiné, proč je lepší Hrabalův příběh číst nebo poslouchat.

Novelu Příliš hlučná samota napsal Bohumil Hrabal v první polovině 70. let, kdy se po letech na výsluní zase ocitl v pozici zakázaného autora. Přichází v ní s hrdinou Haňtou, který chce zůstat sám sebou bez ohledu na to, že se společenské podmínky kolem něj výrazně mění.

Tohle úsilí je deklarované opakujícím se refrénem: „Už třicet pět let pracuji se starým papírem.“ Jenže tahle jeho práce u lisu knih je závislá na čistkách v knihovnách, v knihkupectvích, v antikvariátech, které přicházejí vždy se změnou režimu. S příchodem nacismu, později socialismu.


Mluvící hlavy FF je projekt, v němž profesoři Filozofické fakulty Univerzity Karlovy odpovídají na maturitní otázky. Jsou určeny nejen maturantům, ale i studentům jiných vysokých škol či zájemcům z řad široké veřejnosti, kteří si chtějí rozšířit znalosti z oblasti humanitních věd. Zde hovoří Petr A. Bílek.

Haňťa jako Andy Warhol

Haňťa chce zůstat sám sebou, ale zároveň mu změny režimu paradoxně vyhovují. Protože když se čistí knihovny, jemu to přinese záplavu knih, z kterých může vytvářet své složité balíkové koláže: na jedné straně krvavý řeznický papír, na druhé reprodukce uměleckých děl nebo filozofické texty.

Tyhle balíky jsou do jisté míry uměleckým dílem. Haňťa je jakýsi český Andy Warhol, který vytváří pop art. Ale jsou uměním jen pro něj samotného, protože do nich vkládá nějaký význam a záměr. Nikdo jiný je jako umění nevnímá. Nekončí tudíž ve výstavních síních. Jsou prostě ničeny.

Záchrana knih ho fyzicky ohrožuje

Haňťa je outsider. Cíleně zůstává na okraji společnosti. Žije ve své samotě a nechce se angažovat. Ani proti ničemu nerevoltuje. Zároveň je ale závislý na proudu knih, který mu umožnuje vytvářet mocenskou pozici. Je to on, kdo rozhoduje o jejich osudu. Které zničí a které si nechá, které někomu dá.

Čtěte také

Jenže čím víc knížek zachraňuje, tím víc omezuje sféru svého vlastního bytí. Jeho byt je zaplněn knihami. Čím víc jich shromáždí, tím víc je jeho existence ohrožena. Že na něj knihy spadnou, police se zbortí a jeho to všechno zničí.

Haňťa si svou práci přinese domů

Nicméně režim vítězí a Haňťa, který se výrazně identifikuje se svojí profesí, je nakonec z této sféry bytí vytlačen. Je nahrazen brigádou socialistické práce. Místo ošuntělého Haňti, který pije pivo a pracuje pomalu, nastupuje uniformovaná brigáda pijící mléko, které podporuje jejich výkon.

Tahle nová síla je něčím, s čím nemůže soutěžit. A Haňťa on rezignuje. Nicméně to úsilí zůstat sám sebou ho vede k tomu, že se snaží přenést si tu veřejnou, profesní sféru nakládání se sběrným papírem, do sféry privátní. Přenést si lis domů a pokračovat dál. A i tady vzniká zajímavý paradox.

Haňťovo první autentické dílo

Tahle profese potřebuje záplavu materiálů. On má doma jen knihy, nikoli krvavý papír. Stejně tak nemá nikoho, kdo by ty knihy odvážel. Ve finále novely tedy nastane jeho rozhodnutí, kdy jako poslední věc vyrobí balík sám ze sebe, z vlastního těla. I to je zabalené do symbolických významů.

Do té doby závisel na myšlenkách jiných, které jenom přejímal a citoval. Tady najednou nastupuje autenticita. On vytváří umělecké dílo ze svého vlastního těla. Ale i tady je zjevná paradoxnost. Až jednou byt otevřou a najdou tam jeho slisované tělo, stěží to budou vnímat jako umělecký objekt.

To by nenatočil ani Tarantino

Když čteme ten příběh sebevraždy, narážíme i na zajímavý limit, který je při četbě literárního díla vnímatelný. Nechceme si to příliš představovat. Co se stane z těch kostí? Z lebky? Krev všude a tak dál. Zfilmovat takovou věc, to by asi nechtěl dělat ani Tarantino.