Proč se spisovatelky schovávaly za mužská jména? Janu Poncarovou to nepřestalo fascinovat
„V hodinách literatury na gymnáziu převažovali spisovatelé. Vypadalo to, jako by ženy vůbec nepsaly, nebo jen pohádky pro děti,“ vzpomíná spisovatelka Jana Poncarová v Blízkých setkáních s Vasilem Fridrichem. Právě tento pocit ji po letech přivedl ke knize Ženy slova. „Vždycky jsem milovala literaturu a historii a tyhle dvě věci jsem spojila dohromady.“ Jedním z překvapení pro ni byl příběh Marie Wagnerové, autorky oblíbeného Káji Maříka schované za pseudonymem Felix Háj.
„Dlouho jsem nevěděla, že se pod pseudonymem Felix Háj skrývá Marie Wagnerová. Když jsem to zjistila, byla jsem zklamaná. Tehdy jsem tomu nerozuměla, dnes už ano. Žila na malém městě a bála se okolí.“
Stejně silně ji zaujal i osud Olgy Barényi. „Hrála divadlo, byla zapojena do špionáže a později se stala spisovatelkou. Pak se provdala za nacistu. Nedokážu se s tím ztotožnit, ale její romány určitě stojí za pozornost,“ říká Poncarová. Právě podobně rozporuplné životní příběhy podle ní ukazují, že historie není černobílá.
Žijeme pořád v 19. století
A změnila se podle ní situace žen, které píší, od dob jejich předchůdkyň? „19. století pořád přetrvává. Musíme se pořád obhajovat a cítíme se provinile, že se nevěnujeme domácnosti, dětem a rodině,“ myslí si Jana Poncarová.
Možná se změnila doba, ale některé otázky zůstávají překvapivě stejné. I proto se podle Jany Poncarové vyplatí vracet k příběhům žen, jejichž hlasy byly dlouho slyšet méně než hlasy jejich mužských kolegů.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
