Proč nám zakázali Agrární stranu?

19. říjen 2020

Nejvýznamnější stranou v prvorepublikovém Československu byla Agrární strana, tzv. agrárníci. Od roku 1922 byli členy vlád pokaždé – kromě těch úřednických – a také premiéry.

Účinkují: Jaroslav Rokoský, historik
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 19. 10. 2020

Po 2. světové válce, při obnovování Československa, se už ale na politické mapě neobjevili. Úvahy, do jaké míry to ovlivnilo „hladký“ nástup komunistů, a poté puč v únoru 1948, se vedou dodnes.

Bylo to tehdy politikaření a účelový postup politických stran? Chtěli jen získat hlasy tehdy tak úspěšných agrárníků? Nebo to bylo státnické uvažování směrem do budoucna, nebo dokonce pomsta komunistů, kteří stáli na zcela opačných pozicích než agrárníci? Bylo to selhání těch, které nazýváme demokratickými stranami?

Čtěte také

Ke vzniku Agrární strany hovoří historik Jaroslav Rokoský: „U jejího zrodu stáli na konci 19. století střední a větší sedláci. Záhy ji ale Antonín Švehla vtisknul malozemědělský ráz. Stranu budoval pro celý venkov, a to bez ohledu na majetkové poměry. Na venkově totiž převládal malý a střední zemědělec.“

A dodává: „Byli to mistři domácí politiky, tradičně spravovali ministerstvo vnitra, obrany a zemědělství. Antonín Švehla byl politický talent. Český, moravský, slezský a slovenský venkov stál za Agrární stranou.“

Právě venkov se stal pověstnou „bohatou nevěstou“. Jejich hlasy chtěli komunisté, ale stejně uvažovali další tři strany Národní fronty: sociální demokraté, národní socialisté a lidovci.

Klíčový bod: Košický vládní program

Když se pak koncipoval Košický vládní program, kde byl popsán politický systém, bylo v něm psáno: „Vláda vyhlásí zákaz všech fašistických stran a organisací a nedovolí v jakékoliv formě těch politických stran, které se těžce provinily na zájmech národa a republiky – agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany Národního sjednocení (…)“ 

Čtěte také

Jaká ironie – právě představitel živnostenské strany Rudolf Beran stál v období protektorátu před nacistickým soudem. Přesto byl pak obviněn za kolaboraci s nacisty. Retribuce, která měla potrestat nacistické spolupracovníky, se pak častokrát stala pomyslným klackem pro vyřizování zcela jiných „účtů“.

Pokud půjdeme po příběhu – tedy kdo vlastně Agrární stranu zakázal, tak se konkrétní jméno obtížně hledá. Obvykle se dozvíte, že „neměla být obnovena“, jak ve svých vzpomínkách uvádí Prokop Drtina.

„Vytýká se nám, že jsme strany v naší politické tradici vyrostlé, zakázali obnovit ve 45. roce, zejména stranu agrární jako nejsilnější. Ale my jsme neměli sílu její obnovení vymoci.“  Komu tedy neměli sílu vzdorovat? Byli to jenom komunisté, nebo můžeme uvažovat a jmenovat také další?

Taky Beneš?

Mohl mezi ně patřit i prezident Edvard Beneš, který, jak vysvětluje Rokoský, „měl s agrárníky komplikovaný vztah a nemohl jim zapomenout průtahy při jeho prezidentské volbě v roce 1935 a Beneš byl pak pro, aby existovala zemědělská strana, ale nikoliv agrární. Tu v oblibě neměl.“  A jak známo, boj o Hrad a zvolení Edvarda Beneše bylo tehdy klíčovou záležitostí. 

Agrárníci postavili svého kandidáta, a naopak ke zvolení Beneše přispěly hlasy komunistů, ze kterých některé dokonce amnestoval. Ti se pak vrátili z exilu v Moskvě jen proto, aby mohli Beneše zvolit.

Čtěte také

Ale také se další demokraté, a to bytostní, proti takovému účelovému jednání neohradili, takže se můžeme v deníku Svobodné slovo (červen 1945) dočíst, jak je třeba se smířit s tím, že Agrární strana nemůže existovat, protože „jejich politika byla protilidová, protisociální a v pravém slova smyslu protistátní,“ napsal tehdy redaktor Hubert Ripka.

„Ani demokraté si tehdy neuvědomovali, že jednají krátkozrace a že si pod sebou podřezávají větev. Uvědomili si to až posléze, někteří po únoru 1948, ale to už bylo pozdě,“ myslí si historik Rokoský. Ostatně tragické příběhy jak Huberta Ripky, tak Prokopa Drtiny po komunistickém převratu, jsou toho příkladem.

Na otázku, kdo zakázal Agrární stranu, pak Rokoský odpovídá: „Agrární stranu zakázala Národní fronta, ale nemůžeme to připsat jen komunistům, přestože byl jejich vliv dominantní. Svůj díl odpovědnosti na tom mají národní socialisté, sociální demokraté a lidovci. A připočtěme i podíl prezidenta Beneše. Pod Košickým programem je podepsáno 25 politiků. Ti všichni za to nesou odpovědnost.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.

Spustit audio

Související